Věra Schmidová
vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).
Více povídek najdete na veraschmidova.eu
- Počet článků 92
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 967x
Seznam rubrik
Věra Schmidová
Žeby nový druh závislosti?
Když si pořídila počítač moje sestra, chápala jsem to. Byla to pro ni nutnost – byla podnikatelka a tak přijímala a vyřizovala objednávky, komunikovala s dodavateli, prostě víc než jasná nutnost, nezbytnost. Když si ale pořídil počítač můj manžel, vůbec jsem nechápala, proč u něho sedí celé hodiny, co tam neustále sleduje, čte... V tom čase ani nepracoval.
Věra Schmidová
Depresivní Silvestr
Hodně lidí má ze Silvestra a z nadcházejícího nového roku depresi. Důvody můžou být různé. Někoho děsí, že už zase bude o rok starší, jiný se bojí přibývajících zdravotních problémů, nemocí a neduhů jak svých, tak svých blízkých.
Věra Schmidová
Jak se vrací paměť
Četla jsem a slyšela jsem o více případech, kdy po úrazu mozku člověk ztratil paměť, ale nikde jsem se nedočetla, jak se paměť vrací. Co člověk prožívá? Co mu pomáhá? Ani v žádné knize jsem nic nenašla, závěrečné zkoušky z neurologie mi nic o tom neřekly, práce na neurologickém oddělení také ne.
Věra Schmidová
Chovejme se jako prasata
To není ironická poznámka, ani překlep. Hned vysvětlím – nedávno jsem četla velmi zajímavý článek o pohřebním rituálu prasat. Prase, když ucítí, že se blíží jeho konec, odejde bokem od stáda a lehne si. Nejstarší samice přijde k němu, ohodnotí situaci, vrátí se ke své skupině a rozdělí úkoly.
Věra Schmidová
Samoléčba
Když se Dáša dozvěděla od doktora svoji diagnózu, přišla domů, sedla k internetu a začala hledat, číst, psát si poznámky. Do telefonu mi pouze řekla, že nemá čas dát si se mnou kafe, že musí studovat. Po týdnu mi řekla, že nemá čas, že se léčí.
Věra Schmidová
Jak si bezpečně rozhněvat některé lidi
Někdy k tomu stačí opravdu málo – vyslovit nahlas, co si myslíte a mít jiný názor, nebo jen jiný pohled, jinou zkušenost. Jako motto své první knížečky jsem dala větu: „čím více poznávám lidi, tím více miluji psy“.
Věra Schmidová
Dobré skutky se mají konat aspoň o vánocích
Když tak sleduji předvánoční shon, blázinec, nakupování, reklamy typu: “co ještě, ještě pod stromeček?“, je mi trochu smutno. Kam se poděl skutečný smysl vánoc? Původně to byly svátky klidu, pohody, radosti... a šlo o to, udělat radost každému, vzpomenout si a potěšit i ty, kteří jsou sami, opuštění, ztraceni ve světě. A hlavně ty.
Věra Schmidová
Rozhodnutí
Je to příběh mojí přítelkyně Jana poodjela se svým vozíkem dál od fontány. Slunce svítilo, byl jeden z posledních teplých dnů a ona ho chtěla strávit v parku na sluníčku a ne lítáním na záchod. Vybrala si teda odlehlou lavičku, zaparkovala vedle ní a z tašky si vytáhla malou termosku. Nalila si kafe, zavřela oči a nastavila tvář slunci. Bylo to velice příjemné a ji v té chvíli napadlo „jak dlouho ještě? Jedno léto? Dvě?“ Otevřela oči, napila se kávy, z kapsy u kalhot vytáhla recept a začala ho pomalu trhat na malé kousíčky.
Věra Schmidová
Nepochopení
„Můžu ti pomoct?“ Daria zvedla hlavu. Vedle ní stál sympatický, asi čtyřicetiletý muž. Usmála se: „To budete hodný.“ Podala mu sáček s pečivem: „Kdybyste mi to dal do té tašky za vozíkem.“ „To je všechno?“ Přikývla. „Dnes jsme si vyšli s pejskem jenom na procházku. Nákup necháme na jindy.“ Usmál se: „Máš pravdu, je tak hezky.“ Trochu jí vadilo jeho tykání
Věra Schmidová
Čím dřív, tím líp
Tuhle větu jistě slyšela velká část lidí po úraze. Často od lékařů, často od známých. „Čím dřív pochopíš, že už se v životě nepostavíš na nohy, tím pro tebe líp.“ Prý dobrá rada! Ani si neuvědomují, co tím ale způsobují, co vše tím pokazí.
Věra Schmidová
Jsem mrtvá, anebo se stal zázrak?
Asi jako každý vozíčkář, i já mám spoustu přidružených zdravotních problémů, hlavně bolestí. Jednou je to bolest bederní páteře, poté kolen, za krkem, ramen... nebudu to tu rozebírat, prostě nic moc. Na rehabilitaci chodím již mnoho let pravidelně, v mezidobí dochází ke mně můj osobní fyzioterapeut (jak jsem ho nazvala), výsledek je asi ten, že bolestí nepřibývá (hurá!) a drží se pořád na stejné, vcelku snesitelné úrovni (hurá!). Kdo to zná, jistě chápe i to hurá!
Věra Schmidová
Už vím, proč nosí kominíci štěstí
Krátce po úraze jsem v rehabilitačním ústavu „vyfasovala“ invalidní vozík. Byl veliký a těžký. S vynaložením všech svých sil, které mi ještě zbyly, jsem se dostala akorát tak z pokoje na záchod a zpět. A i za to jsem byla neskonale vděčná. I když to byla pokaždé těžká a tvrdá dřina. Už mi nezbyl ani gram síly na to, abych se dostala někam dál, podívala se po budově a už vůbec ne ven, po okolí. Seděla jsem na pokoji u okna, a tiše záviděla všem kdo tam mohli. Nebylo mi to vůbec nic platné, návštěvy za mnou nemohly, já nemohla dál než do poloviny chodby na záchod. Často mi tekly slzičky po tváři, ale ani to nepomohlo.
Věra Schmidová
Když se dětský sen splní až o několik desítek let později
Jako každé dítě, i já měla svůj velký, krásný, dětský sen – balet. Tancovat na jevišti. Tatínek ale uznával pouze gymnastiku, kterou v mládí sám dělal, střelbu, kde pracoval jako mezinárodní rozhodčí a ještě běhy, nebo skoky. Něco jako balet jako sport absolutně neuznával a taky se to muselo platit a u nás se zrovna šetřilo. Jednou se muselo šetřit na větší byt, jednou na nový nábytek, potom na auto.... Prostě pořád se muselo šetřit a tak na můj balet nebyly nikdy peníze. Tak jsem se aspoň chodila dívat přes okno a doma tajně cvičila a zkoušela. Různé pózy, pozice, polohy nohou, chodit po špičkách...
Věra Schmidová
Sestřička, já a IQ
Když jsem projížděla okolo ordinace, sestřička zrovna vycházela ven: „Jak to, že zase jedete sama?“ Pustila se hned do mě. „Už jsem vám přece říkala, že sama jezdit nesmíte, že jste nebezpečná všem kolem.“ A říkala to opět pěkně nahlas, asi aby vyděsila všechny lidi v čekárně. Tentokrát jsem se nedala a také pěkně nahlas jsem odpověděla: „Sestři, já jsem postižená na nohy a ne na hlavu. To, že nemůžu chodit ještě neznamená, že nemůžu myslet a tudíž jezdit sama.“
Věra Schmidová
A zase ty výtahy
Na téma výtahy a vozíčkáři už toho bylo napsáno dost, no stejně mi to nedá – jsou tady nové a nové zážitky a zkušenosti, ze kterých občas zůstává rozum stát.
Věra Schmidová
O čem sníš
„Letos ti dám k vánocům ten nejkrásnější dárek,“ začal Jiří. Zdeňka se usmála. Co by to tak mohlo být? – problesklo jí hlavou. „Něco, o čem jsi už přestala snít. Splním ti tvé největší přání.“ Znělo to zajímavě, ale o jejím největším přání nemohl ani tušit – o malém domečku plném zvedáků, kamer, elektroniky a dálkového ovládání, aby mohla být aspoň trochu soběstačná. O trávníku za domem, kde by byli aspoň tří psi... O tom všem přece nemohl Jiří ani tušit, nikdy mu o tom neříkala, nikdy před ním o tomto svém jediném velkém snu nemluvila.
Věra Schmidová
Věř a víra tvá tě uzdraví
Tahle věta se stala mým heslem poté, co jsem se probrala po šesti týdnech z kómatu a ač velice nerada, vrátila se mezi živé. Byla jsem totiž úplně ochrnutá a jediné, co jsem uměla, bylo otevřít oči. Dost dlouhou dobu jsem se pomocí otevírání a zavírání očí i dorozumívala. A bylo mi všechno úplně jedno. Nechtěla jsem totiž tady na tom světě být. Nelíbilo se mi tady, chtěla jsem se vrátit tam, na „druhý břeh“, kde bylo tak krásně, klid, láska, pohoda.
Věra Schmidová
Další výhoda invalidního vozíku
O jedné výhodě, kterou nám, vozíčkářům, někteří zdraví lidé závidí a občas i předhazují na oči, už jsem psala – nemusíme stát v řadě u pokladny v obchodě, v klidu si tam sedíme a tudíž nám musí být jedno, jestli tam sedíme pět minut, nebo půl hodinu. Kdežto chudáci zdraví lidé musí stát a tak je pro některé z nich normální, že nás předběhnou. A pokud je vozíčkář slušně vychovaný, má se usmát a říct „samozřejmě“. O další výhodě toho, že sedím na vozíku jsem se dozvěděla před pár dny, když jsem čekala se dvěma dámami na autobus.
Věra Schmidová
Vzpomínka na léto
Marek zajel se svým vozíkem k oknu. Opřel se lokty o parapet a na chvíli se zahleděl do dálky. Domů se vrátil teprve před pár dny a připadalo mu to jako celá věčnost. Najednou měl pocit, že to, co prožil, byl jen sen. Venku pršelo a vítr si pohrával se spadanými listy, honil je sem – tam po prázdné ulici. Podzim. Nevlídný, mokrý, studený.
Věra Schmidová
Výhoda v obchodech
Za těch 25 let, co už sedím na vozíku, mě nikdy nenapadlo, že takové sezení má i svoje výhody. Dosud jsem viděla jen zápory – do obchodu vedly schody, do kostela vedly schody, k památkám vedly schody, na záchod byly úzké dveře, nebo byl tak malý, že jsem neměla šanci se tam s vozíkem dostat, leda, že bych si nechala dokořán otevřené dveře .... Až teď.
Věra Schmidová
Zázraky na počkání a nemožné do tří dnů
Verča byla rehabka tělem i duší. Patřila ještě k té staré škole, která razila názor – z pacienta i kůži zedrat, pokud si myslíte, že má na to, dokázat víc. Její pacienti zezačátku plakali, potili krev, prosili, nadávali, nakonec ale děkovali a přiznávali, že ani nedoufali v to, kolik díky ní dokázali. „Jste poklad,“ říkávali. „Zázrak.“
Věra Schmidová
Jácob a Bakši
Když se malý Jácob narodil, dostal do vínku mnohem víc, než jen trochu zvláštní jméno. Mimo jiné i dar rozumět a mluvit mnoha jazyky. S maminkou slovensky, s tatínkem arabsky, s oběma rodiči anglicky a velice brzy i německy, protože tak mluvila babička s maminkou, když mluvily o něčem, co malý Jácob slyšet nemusel. A to ho zlobilo, on rozumět chtěl. Na tom všem není nic tak moc zvláštní, spousta dětí ze smíšených manželství mluví dvěma, nebo i třemi jazyky. Jenže malý Jácob mluvil i se psy, jak se později ukázalo.
Věra Schmidová
Vesele i vážně z nemocničního prostředí III.
A zase raději jen vesele - i když jako pro koho. Kropenatý jak slípka Když jsem ve svém už dospělém věku chytla plané neštovice, provázely je vysoké horečky a mě pro jistotu šupli na infekční oddělení v jedné malé nemocnici.
Věra Schmidová
Vesele i vážně z nemocničního prostředí II.
Opět raději jen vesele Tohle téma přece ani jiné, než veselé být nemůže Chlap jako motivace
Věra Schmidová
Vesele i vážně z nemocničního prostředí
Nebo spíš jen vesele, toho vážného máme všichni dost. Tento kratičký příběh je důkazem, že i v nemocnici se může člověk zasmát, jen se nesmí bát zasmát se sám sobě.
| předchozí | 1 2 3 4 | další |
