„Letos ti dám k vánocům ten nejkrásnější dárek,“ začal Jiří.
Zdeňka se usmála. Co by to tak mohlo být? – problesklo jí hlavou.
„Něco, o čem jsi už přestala snít. Splním ti tvé největší přání.“
Znělo to zajímavě, ale o jejím největším přání nemohl ani tušit – o malém domečku plném zvedáků, kamer, elektroniky a dálkového ovládání, aby mohla být aspoň trochu soběstačná. O trávníku za domem, kde by byli aspoň tří psi... O tom všem přece nemohl Jiří ani tušit, nikdy mu o tom neříkala, nikdy před ním o tomto svém jediném velkém snu nemluvila.
„Přemýšlíš.“ Ještě chvíli ji nechával v napětí. „Vím, po čem tajně toužíš i když jsi mi to nikdy neřekla.“
„Jsi moc hodný, pozorný, vnímavý, ale tohle vědět nemůžeš,“ zaprotestovala.
Zasmál se: „Ale jdi, ty..“ pohladil ji po tváři. „Už mi není dvacet, aby mě to nenapadlo.“ Sedl si naproti ní a přitáhl si její invalidní vozík blíž k sobě. Objal ji, políbil do vlasů a tiše zašeptal:
„Zítra... ne, zítra budeme balit ... pozítří přijedu i s autem, naložím tě i s věcmi a přestěhuji tě.“
Zalapala po dechu – jak to mohl vědět? Ne, nemohl, to je blbost. A takový domeček se přece nedává k vánocům! Ani když je malý. To je nějaký omyl. Tak se pro jistotu zeptala:
„A kam mě chceš přestěhovat?“
„No k nám přece.“
Zarazila se. Odtáhla hlavu a zahleděla se mu do očí.
„K vám?“ Zopakovala.
„Ano, maminka o tom ví a souhlasí s tím.“
„Ale...“ zaprotestovala. Ani nevěděla co říct. Sice se spolu přátelili už pár měsíců, zašli spolu na kafe, povídali si u vína, chodili do kina, na výlety, telefonovali si ... ale to bylo tak všechno. O nějakém spolužití nepadla ani zmínka, natož aby spolu bydleli, ani k nějakému tělesnému kontaktu zatím nedošlo...
„Proč?“ Vykoktala ze sebe. „Proč si myslíš, že právě o tomto sním.“ Upřesnila svůj dotaz.
„Vrátíš se do normálního domu, mezi normální lidi.“
To ji vyrazilo dech.
„Ale já mám svůj byt, žiji v normální bytovce...“
Mávl rukou: „Prosím tě! Žiješ mezi...“
„Mlč!“ Teď mu rázně skočila do řeči ona. „Je to úplně normální bytovka a žijí v ní úplně normální lidé. A když tomu nerozumíš, je to tvůj problém.“ Nadechla se a pokračovala: „Jak sis mohl myslet, že se mi tady nelíbí, že nejsem tady spokojena?“
„Normálně,“ teď nechápal zase Jiří. „Myslel jsem, že se chceš vrátit mezi lidi...“
„Mlč! I tohle jsou úplně normální lidé.“
Na chvíli zavládlo trapné ticho.
„Já jsem tě pouze chtěl vzít zpět mezi lidi.“
„Mlč!“ Řekla rázně. „A nech si už ty svoje pitomé poznámky o „normálnosti“. V takovém případě ani já nejsem ve tvých očích normální. Pokud toto měl být ten můj tajný sen ... absolutně mě neznáš, nerozumíš mi.“
Chvíli se jí díval do očí. Věřil, že je sklopí a zasmějou se spolu, jak ho nachytala. Mýlil se – tvrdě mu hleděla do očí a on pochopil – nebyl to vtip, myslí to vážně. Vstal.
„To se ani neomluvíš?“ Zeptala se ho.
Otočil se a nechápavě se na ni podíval: „Já?“
Zajela ke dveřím a otevřela je: „Vypadni! Tohle je zase můj dárek k vánocům pro tebe.“