Když se Dáša dozvěděla od doktora svoji diagnózu, přišla domů, sedla k internetu a začala hledat, číst, psát si poznámky.
Do telefonu mi pouze řekla, že nemá čas dát si se mnou kafe, že musí studovat.
Po týdnu mi řekla, že nemá čas, že se léčí.
Po týdnu mi řekla, že nemá čas, že se léčí.
Po dalším týdnu opět, že nemá čas, že se léčí.
Už se mi to přestávalo líbit, tak jsem ji navštívila. Mně sice uvařila kafe, sama ale popíjela jakýsi podivně páchnoucí lektvar a neustále běhala na záchod.
„Co je s tebou?“ Vyzvídala jsem. „Pořád jenom běháš na záchod, hubená jsi, zelená… Co je?“
Mávla rukou: „Toho si nevšímej, to se léčím.“
Vůbec mi to jako léčení nepřipadalo, spíš naopak. Řekla jsem jí to.
„To víš – strašná dieta! Samý tuk a vajíčka a tyhle hnusné lektvary a tady,“ ukázala rukou na poličku, kde stálo snad dvacet lahviček „tady plus hromady různých kapek.“
„Z toho ten divný puch tady?“ Zeptala jsem se.
„Ne, to tady,“ ukázala na jinou poličku, kde byla pro změnu spoustu dóziček „tady různá mazání, strašně to smrdí, vím.“ Vzdychla si: „A víš, jak šíleně potom smrdím já, když se tím celá natírám?“
Divná léčba – napadlo mě.
„Kdo ti, prosím tě, tuto šílenou léčbu naordinoval?“
„Já sama.“
To jsem si myslela. Jenom Dáša totiž byla schopná takových šíleností.
„A kdo ti to teda doporučil?“
„To už si nepamatuji.“
Tak teď jsem jí nevěřila ani písmenko: „Nekecej!“
„No fakt, nemůžu si pamatovat tolik jmen.“
Asi jsem se zatvářila hodně blbě, protože mi hned podala vysvětlení:
„Když mi doktor sdělil, že mám eresku, našla jsem si na internetu rady co s tím. Byla jich tam spousta – jeden doporučoval dietu nějakého Poláka, druhý zase takový odvar, třetí takový, čtvrtý zase něco jiného…“
„No a ty jsi začala zkoušet všechno najednou,“ došlo mi.
Přikývla.
„Vždyť ses mohla z toho…“
Opět přikývla: „Ale díky tomu pořád ještě běhám. Musím.“
