To není ironická poznámka, ani překlep. Hned vysvětlím – nedávno jsem četla velmi zajímavý článek o pohřebním rituálu prasat. Prase, když ucítí, že se blíží jeho konec, odejde bokem od stáda a lehne si. Nejstarší samice přijde k němu, ohodnotí situaci, vrátí se ke své skupině a rozdělí úkoly.
To není ironická poznámka, ani překlep. Hned vysvětlím – nedávno jsem četla velmi zajímavý článek o pohřebním rituálu prasat. Prase, když ucítí, že se blíží jeho konec, odejde bokem od stáda a lehne si. Nejstarší samice přijde k němu, ohodnotí situaci, vrátí se ke své skupině a rozdělí úkoly. Od té chvíle vždy jedno z prasat ze stáda přijde za umírajícím a lehne si na celé hodiny k němu. Poté ho přijde vystřídat jiné prase. Takto drží stráž a dělají umírajícímu společnost i několik dní.
Dokonce ani po smrti ho hned neopustí, ještě několik dní jsou s ním a při něm. Má to obrovský význam a smysl, který asi pochopí jen ten, kdo něco podobného zažil.
Když jsem byla zdravá a pracovala jsem v nemocnici, zdálo se mi úplně normální, že člověk, který umíral, ležel sám v nemocnici, oddělen plentami, aby „měl své soukromí, svůj klid“. Dnes vím, že to bylo proto, abychom ho my, ostatní, zdraví, neviděli, aby nebyl s námi, abychom byli my od smrti co nejdál. Abychom my měli klid.
Jak sobecké! Tenkrát mi to, stejně jako spoustě jiných lidí, tak nepřipadalo.
Pak jsem se ale najednou ocitla na opačné straně, na straně osamoceného umírajícího a ouha!, všechno bylo najednou úplně jinak. Vůbec jsem netoužila po samotě, nepotřebovala jsem klid a ticho na umírání, potřebovala jsem někoho, nějakou duši nablízku. Pán Bůh se slitoval a dal mi ji.
Na pokoji ARO, kam mě odvezli, byl pouze jeden pacient, starší pán po infarktu.
„Sestři, co mi to vezete za společnost?“ Zeptal se pan H.
„Ta vám moc společnosti nenadělá, každou chvíli nás tady všechny opustí.“ Odpověděla sestřička a začala stavět okolo mé postele stěnu. Pan H se zahleděl na tvář umírající pacientky: „Jako bych ji už někdy viděl.“
„Ano, je to možné,“ odvětila sestra. „Pracovala tady u nás jako rehabilitační sestra.“
„Věruška!“ Zvolal pan H.
„Ano,“ přikývla sestra. „Vy jste ji znal?“
„Znal? Ona mě postavila na nohy před dvěma lety, ona mě vrátila do života!“ Zahleděl se prosebně na službukonající sestru: „Nedávejte mezi nás tu zástěnu. Přisahám vám, že si budeme jenom povídat.“
„Ta vám už toho moc neřekne.“
Ale přece jen v oblasti hlavy zástěnu nedala.
Pan H. sedával celé dni na posteli, svoji ruku měl položenou na mojí a celé hodiny mi vyprávěl o tom, kdo je, kde jsme se setkali, jak jsem mu tenkrát pomohla a jak věřil tomu, že mu i teď pomůžu. Že se těšil na naše setkání, ale že mělo vypadat úplně jinak. Povídal mi o tom, kolik lidí mě tady na tomto světě čeká, kolik lidí mě tady potřebuje, kolika lidem tady, na tomto světě ještě musím pomoct. I jemu.
Celé dni mě prosil, abych se vrátila, abych otevřela oči, abych začala sama dýchat a vykašlala se na přístroje, abych se vrátila do života. Nechtělo se mi, vůbec se mi nechtělo se vrátit, ale chtěla jsem mu udělat radost, když tam byl tak dlouho se mnou, chtěla jsem jenom otevřít oči. Kvůli němu. Nakonec se mi to povedlo. Bohužel v den, kdy pan H. oči zavřel.
Ale nechci tady zase popisovat svoje zážitky, dávám to pouze jako příklad – kdyby se pan H. zachoval jako každý jiný člověk a nechal mě samotnou, brzy bych tento svět opustila. Jenže on věděl, on se zachoval, jak příroda káže – neopustil umírajícího, byl se mnou, mluvil na mě, volal mě zpět, dával mi sílu. Možná mi dal i všechnu svoji sílu, nevím. Možná zemřel proto, že už mu žádná síla pro jeho vlastní život nezbyla. Nevím. Ale vím, proč se zvířata v posledních chvílích navzájem neopouštějí.
Měli bychom si od nich brát příklad.
