Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Žeby nový druh závislosti?

15. 01. 2015 18:23:00
Když si pořídila počítač moje sestra, chápala jsem to. Byla to pro ni nutnost – byla podnikatelka a tak přijímala a vyřizovala objednávky, komunikovala s dodavateli, prostě víc než jasná nutnost, nezbytnost. Když si ale pořídil počítač můj manžel, vůbec jsem nechápala, proč u něho sedí celé hodiny, co tam neustále sleduje, čte... V tom čase ani nepracoval.

Když ale, tenkrát sedmdesáti šestiletá maminka, přišla s tím, že dnes se už bez počítače neobejde nikdo, začala jsem vážně uvažovat o divné době.

Sestra mi začala vysvětlovat, jak chodí tři i pětkrát za den do mailové schránky kontrolovat příchozí poštu. No jasně – podnikatelka. Nutnost.

Ale manžel? První, jak zapnul počítač, šel zkontrolovat mailovou schránku, jestli má poštu. Večer, než počítač vypnul, šel zkontrolovat mailovou schránku.

Bylo to zvláštní, normální schránku u domovních dveří ho nenapadlo zkontrolovat ani jednou za rok.

Vrcholem všeho bylo, když jsem zašla na návštěvu k babičce a ona vyřizovala maily! Moje babička!

„Celý svět se zbláznil!“ Zabrblala jsem.

„Nezbláznil, holka,“ opravila mě. „Pouze ty jsi zaspala dobu“.

Asi má pravdu – napadlo mě. Už to tak bude. Sedla jsem teda k počítači a pomalu se s ním seznamovala. Musím podotknout, i když je můj notebook krásný a červený k tomu, nepadli jsme si hned jeden druhému do oka a naše nesympatie byly oboustranné. Já nechápala, co po mě pořád chce, proč mi maže co nemá, proč přede mnou schovává, co nemá a on nechápal, proč se musel dostat do rukou zrovna takovému tupému počítačovému analfabetovi. Oba jsme ale pochopili, že je nutné spolu vycházet a tak jsme oba statečně zápasili dál. Já s jeho zarputilostí s jakou si stál za svým (několikrát dokonce předstíral modrou smrt, jenom abych mu už dala pokoj) a on zápasil s mojí blbostí.

Naše společné zážitky by byly seriálem na dlouhé zimní večery, kdy se naším bytem nesly výkřiky typu:“néééé!“ a prosby typu: „neblbni, prosím“. Samozřejmě, že ty výkřiky byly moje. Kdyby ten chudák počítač uměl mluvit, už dávno by mě někam poslal a kdyby měl ručičky, tak jsem domlácená jak boxovací pytel.

Brzy jsem ale poznala a pochopila, že komunikovat s redakcemi můžu jedině přes mail. Že jedině mailem se mi ozvou staří známí, kteří by jinak napsali možná jednou za deset let pár slov. A možná ani to ne.

Manžel mi teda zřídil mailovou schránku a já jsem velice rychle zjistila, co všechny kolem na ní tak přitahuje. Ozvali se mi známí, které jsem roky neviděla a šance, že se brzy uvidíme, byla nulové. Taky jsem brzy přišla na to, že si klidně můžu sedět v posteli, „dopis“ tam přijde za mnou, já, aniž bych musela vstát, napíši odpověď, klik – žádné nošení dopisu týden v kabelce na poštu, žádné shánění papírů, obálek, utrácení za známky ... v podstatě víc než pohodlné.

Do mailové schránky teď chodím denně – hned jak zapnu počítač a pak ještě jednou, než ho večer vypnu. Někdy i během dne. A nechápu lidi, kteří mailovou schránku ještě nemají, nebo se do ní jdou podívat jednou za týden.

Propadla jsem tomu – píši dopisy a pozdravy všem známým a jsem ráda, když oni napíší mně. A tak mě napadá: nejedná se o nový druh závislosti?

Autor: Věra Schmidová | čtvrtek 15.1.2015 18:23 | karma článku: 10.59 | přečteno: 743x

Další články blogera

Věra Schmidová

Jsou věci, které mi mozek nebere. O tom se nedá nenapsat.

Jednou z věcí, které mi mozek nebere, je lidské myšlení, přesněji myšlení některých lidí.. Před časem jsme vystupovali v jednom větším městě na Moravě v rámci francouzských dnů. Náš balet na vozíku měl takový úspěch

5.11.2015 v 17:29 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 735 | Diskuse

Věra Schmidová

Vozíčkářům se nemá ustupovat

Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry

7.10.2015 v 18:21 | Karma článku: 28.79 | Přečteno: 1247 | Diskuse

Věra Schmidová

Domů

Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře. „Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“ „Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“

4.10.2015 v 19:13 | Karma článku: 14.28 | Přečteno: 508 | Diskuse

Věra Schmidová

Flaška

Máme parádní balkon, možná spíš terasu, jedenáct metrů čtverečních, otočenou na západ V létě tam večer sedávám, medituji, někdy si dám poslední večerní kávu, jindy sklenku červeného. Zavřu oči a nemyslím na nic, snažím se úplně se

25.9.2015 v 17:22 | Karma článku: 12.46 | Přečteno: 455 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Houbový děda a dítě z hadích ocásků

Období hub mi vzdycky zavoní lesem, ranní mlhou, čerstvě zapálenou cigaretou a kolínskou. Samozřejmě si vybavím i tu vůni hub, ale některé vůně jsou v mé pachové paměti vyraženy kovovým razidlem asi navždy.

27.6.2017 v 11:45 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 44 | Diskuse

David Gruber

Lysá hora – vítání rána – slunce pod nohama

Přivítat v období letního slunovratu východ slunce na nejvyšší hoře našich Beskyd, to tak nějak patří ke všeobecnému vzdělání každého našince, přinejmenším moravskoslezslého. Podělím se i s fotografiemi o osobní zážitek.

27.6.2017 v 9:51 | Karma článku: 10.69 | Přečteno: 234 | Diskuse

Štěpán Bicera

Ti od bílého vraha

Tak Jihoafričané pokřikovali na rodinu Radovana Krejčíře po jeho odsouzení na pětatřicet let vězení za zosnování vražd. Vyšetřováni kvůli praní špinavých peněz byla i jeho rodina, která tam přišla o veškerý majetek.

27.6.2017 v 8:04 | Karma článku: 25.31 | Přečteno: 470 | Diskuse

Helena Vlachová

Co ve sdělovacích prostředcích postrádám

V televizi se velmi často vysílají dokumenty, zachycují etapy druhé světové války, přední nacisty, jejich životy. Ale proč se nevysílá něco víc o normalizaci v Československu?

27.6.2017 v 5:44 | Karma článku: 17.33 | Přečteno: 571 | Diskuse

Jan Andrle

Když je mi smutno...

... zapaluji si svíčku a zírám do plamene, jak už jsem kdysi z Anglie psal, ale mám i jiné terapie. Třeba si pouštím Katedrálu o třech dějstvích, tak nádherně stvořenou panem Zdeňkem Mahlerem a ČT.

27.6.2017 v 2:05 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 259 | Diskuse
Počet článků 81 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 906

Jmenuji se Věra Schmidová,

vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).

Více povídek najdete na veraschmidova.eu

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.