I když oba moji rodičové pochází z Moravy, žili jsme na Slovensku a já tam prožila hodně velkou část svého života, takže i všechny školy mám slovenské.
Na Moravu jsem se vrátila až po rozdělení republiky. Za manželem, za rodiči. Proto jsem tím pádem i přestala psát do slovenských novin a časopisů, začal to být problém.
Musela jsem teda začít psát do časopisů českých. Proč ne? Jediný problém byla moje čeština. Tak jsem se začala seznamovat se spisovní češtinou. S hrůzou jsem zjistila, že to, jak se u nás doma mluvilo, nemělo s češtinou toho moc společného. Byla jsem v šoku.
S překvapením jsem zjistila, že „žufan“ není žufan, ale naběračka, „skřidélka“ není skřidélka, ale poklička a tak dál.
Manžel mě neustále opravoval (a občas i otravoval) s tím, že moje slovakizmy a moje slováčtina trhají uši. Ale psát jsem chtěla, tak jsem se učila a občas i mučila. To jsem ještě netušila, že ze mě jednou bude překladatelka ze slovácké moravštiny do češtiny. – to není vtip!
Když jsem byla v lázních, zrovna tam nastoupila mladinká sestřička. Moje spolubydlící si za ní zašla pro „zhlavec“. Po chvíli se vrátila, že sestřička netuší, co po ní chce.
„Řekni jí „polštář“, bude vědět.“ Poradila jsem jí.
Za chvíli se vrátila, jen nechápala, jak to, že jí sestřička nerozuměla.
Při večeři v jídelně po mladé sestřičce někdo chtěl „žufan“. Viděla jsem její rozpaky.
„Naběračka, sestři.“
Z druhé strany se ozvalo:
„Poléla sem sa. Převlečete ňa? Su mokrá. A zagajdajte sa!“
To už bylo na mladinkou sestřičku moc. Začala se potit. Přišlo mi jí líto:
„Sestři, pouze vám říká, že se polila, jestli ji převlečete a máte si upravit oděv.“
„A co to „sem-sa-ňa-su?“
„Toho si vůbec nevšímejte, sestři.“
Mladinká sestřička si vzdychla: „Ta moravština je absolutně nesrozumitelná. Asi se vrátím domů do Čech.“
