Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Každé ráno pohladím budík

28. 02. 2015 19:20:17
Cŕŕŕ.... Budík. Jako každé ráno. Potvora zvoní zrovna, když spím! „Potvoro!“ Zaklela jsem „Zmlkni! Nebo tě vyhodím!“ Stejný scénář jako každé ráno. Jenom tentokrát u toho byla moje babička.

Cŕŕŕ.... Budík. Jako každé ráno. Potvora zvoní zrovna, když spím!

„Potvoro!“ Zaklela jsem „Zmlkni! Nebo tě vyhodím!“

Stejný scénář jako každé ráno.

Jenom tentokrát u toho byla moje babička.

„Proč to děláš?“ Zeptala se mě. „Proč jsi na něho tak zlá?“

„Nemá zvonit, když spím.“ Bránila jsem se.

„Proč?“ Nechápala. „Proč ho biješ a nadáváš mu? Vždyť jsi mu to sama poručila. A zato, že tě poslechl, že splnil tvůj rozkaz, mu nadáváš a jsi na něho zlá?“

„Ale...“ najednou jsem nevěděla co říct. Měla pravdu. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Ale něco na tom bude – sama jsem ho nastavila, natáhla – přikázala mu, aby ráno zvonil a vzbudil mě.

„Pokud budeš zlá na svoje věci, které ti slouží, brzy odejdou.“

Tak to už se mi zdálo moc.

„Věci přece nemají duši, emoce... jsou to jenom věci. Nic víc.“

„No jak myslíš.“ Babička už víc neřekla.

Naše debata tím skončila a já na ni zapomněla. Až do chvíle, než jsem kdesi vyslechla zajímavou debatu dvou automechaniků, že nejvíc k nim vozí auta na opravu vzteklí a zlí lidi, neustále autu nadávají, kopou do něho... a že kdyby byli ti automechanici auty těchto pánů, také by raději byli pořád v opravě, kde jsou na ně lidi hodní.

V duchu jsem se pousmála: „mluvíte jako moje babička. Kdyby to bylo tak...“

Když měla babička osmdesát, koupila jsem jí nové rádio.

„Proč?“ Nechápala. „Já přece rádio mám a hraje.“

„Ale je už staré, škaredé, tady odřené, tady slepované.“ Namítala jsem.

„No a?“ Pořád nechápala babička. „To ho mám vyhodit jenom proto, že je staré a tobě se zdá škaredé? Za všechny ty roky, co mi věrně sloužilo, ho mám teď vyhodit jenom proto, že je staré?“ Na chvíli se odmlčela, než mě zasáhla: „To ty mě taky chceš vyhodit jenom proto, že jsem stará?“

„To není fér, babi,“ bránila jsem se. „Ty jsi moje milovaná babička, tebe bych nikdy nevyměnila. A to je pouze věc, s tím to nemůžeš srovnávat.“

„A co pejska? Už je starý, máš ho třináct let – taky ho chceš vyhodit?“

„To je fakt něco jiného – on je živý tvor. A rádio je pouze věc.“

Vzdychla si: „no jak myslíš. Ale svoje rádio si nech a já si nechám to svoje.“ Na chvíli se zamyslela: „A víš ty co? Vyzkoušej to – buď hodná na svoje věci, měj je ráda a uvidíš, že ti budou dlouho dobře sloužit.“

I když jsem se tenkrát v duchu pousmála, zkusila jsem to. Jako první „pokusný králík“ bylo moje autíčko (tady jsem se ani přemáhat nemusela, milovala jsem ho). Hladila jsem ho, po každé jízdě mu poděkovala. Po pár měsících klesla spotřeba o litr a já začala pochybovat o svém zdravém rozumu. To přece musí být pouze náhoda. Nebo špatné měření.

Poté mi autíčko věrně, bez jediné opravy sloužilo 13 let, než jsem ho ještě prodala stejně praštěnému kamarádovi, který ho miloval možná i víc než já. A autíčko s jednou malou opravou se dožilo dvaceti let. Kolik má ještě před sebou, nevím. Zatím jezdí.

Také jsem radikálně změnila svůj postoj k mému noťásku. Pokud jsem se s ním hádala a nadávala mu, několikrát předstíral i modrou smrt a vypínal se. Od té doby, co ho hladím, poděkuji mu (nesmějte se!) je úplně perfektní. Trpělivě snáší všechny moje přehmaty a kopance, pouze se občas zastaví a zeptá se: „opravdu chcete... /smazat...opravit...opustit...)

Prostě – babička má vždy pravdu!

Autor: Věra Schmidová | sobota 28.2.2015 19:20 | karma článku: 21.34 | přečteno: 636x

Další články blogera

Věra Schmidová

Jsou věci, které mi mozek nebere. O tom se nedá nenapsat.

Jednou z věcí, které mi mozek nebere, je lidské myšlení, přesněji myšlení některých lidí.. Před časem jsme vystupovali v jednom větším městě na Moravě v rámci francouzských dnů. Náš balet na vozíku měl takový úspěch

5.11.2015 v 17:29 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 735 | Diskuse

Věra Schmidová

Vozíčkářům se nemá ustupovat

Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry

7.10.2015 v 18:21 | Karma článku: 28.79 | Přečteno: 1247 | Diskuse

Věra Schmidová

Domů

Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře. „Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“ „Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“

4.10.2015 v 19:13 | Karma článku: 14.28 | Přečteno: 508 | Diskuse

Věra Schmidová

Flaška

Máme parádní balkon, možná spíš terasu, jedenáct metrů čtverečních, otočenou na západ V létě tam večer sedávám, medituji, někdy si dám poslední večerní kávu, jindy sklenku červeného. Zavřu oči a nemyslím na nic, snažím se úplně se

25.9.2015 v 17:22 | Karma článku: 12.46 | Přečteno: 455 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Houbový děda a dítě z hadích ocásků

Období hub mi vzdycky zavoní lesem, ranní mlhou, čerstvě zapálenou cigaretou a kolínskou. Samozřejmě si vybavím i tu vůni hub, ale některé vůně jsou v mé pachové paměti vyraženy kovovým razidlem asi navždy.

27.6.2017 v 11:45 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 44 | Diskuse

David Gruber

Lysá hora – vítání rána – slunce pod nohama

Přivítat v období letního slunovratu východ slunce na nejvyšší hoře našich Beskyd, to tak nějak patří ke všeobecnému vzdělání každého našince, přinejmenším moravskoslezslého. Podělím se i s fotografiemi o osobní zážitek.

27.6.2017 v 9:51 | Karma článku: 10.35 | Přečteno: 234 | Diskuse

Štěpán Bicera

Ti od bílého vraha

Tak Jihoafričané pokřikovali na rodinu Radovana Krejčíře po jeho odsouzení na pětatřicet let vězení za zosnování vražd. Vyšetřováni kvůli praní špinavých peněz byla i jeho rodina, která tam přišla o veškerý majetek.

27.6.2017 v 8:04 | Karma článku: 25.31 | Přečteno: 470 | Diskuse

Helena Vlachová

Co ve sdělovacích prostředcích postrádám

V televizi se velmi často vysílají dokumenty, zachycují etapy druhé světové války, přední nacisty, jejich životy. Ale proč se nevysílá něco víc o normalizaci v Československu?

27.6.2017 v 5:44 | Karma článku: 17.33 | Přečteno: 571 | Diskuse

Jan Andrle

Když je mi smutno...

... zapaluji si svíčku a zírám do plamene, jak už jsem kdysi z Anglie psal, ale mám i jiné terapie. Třeba si pouštím Katedrálu o třech dějstvích, tak nádherně stvořenou panem Zdeňkem Mahlerem a ČT.

27.6.2017 v 2:05 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 259 | Diskuse
Počet článků 81 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 906

Jmenuji se Věra Schmidová,

vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).

Více povídek najdete na veraschmidova.eu

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.