Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Moje první jarní mrtvola

21. 03. 2015 18:44:06
Na jaře se (asi jako každý) s radostí vrhám na zelený salát. Po té dlouhé zimě bez zeleně ho s radostí vítám Proto když jsem uviděla na trhu první salát, byl můj. S obrovskou radostí jsem ho okamžitě odvezla domů a i s taškou podala asistentce: „uděláme si salát!“ Okamžitě hodila tašku do dřezu a utekla na druhý konec bytu: „Ne, prosím!“ V hlase měla hrůzu.

Na jaře se (asi jako každý) s radostí vrhám na zelený salát. Po té dlouhé zimě bez zeleně ho s radostí vítám Proto když jsem uviděla na trhu první salát, byl můj. S obrovskou radostí jsem ho okamžitě odvezla domů a i s taškou podala asistentce: „uděláme si salát!“

Okamžitě hodila tašku do dřezu a utekla na druhý konec bytu: „Ne, prosím!“ V hlase měla hrůzu.

„Co se stalo?“ Nechápala jsem.

Celá se chvěla strachy: „fóbie!“

„Znám,“ uklidnila jsem ji. „Vím moc dobře co to je. Neboj, do ničeho tě nebudu nutit.“

Pomalu se zklidňovala a já horečně přemýšlela, jaká že to ta fóbie na zelený salát asi může být. Nic mě nenapadalo, tak mi nezbývalo, než počkat, až se zklidní úplně a pak se ptát.

„Vím toho o fóbiích dost, o jakou ve tvém případě jde? Nic mě totiž v souvislosti se salátem nenapadá.“

„Housenky, žížaly... nesměj se, prosím.“

„Ne, neboj, nesměji se. Ty za to přece nemůžeš.“

„To se nedá překonat,“ snažila se mi vysvětlit.

„Já vím,“ souhlasila jsem.

Chytla mě za ruku: „Štve mě to – rozumově vím, že mi ta housenka nic neudělá a že já jsem hrozba a nebezpečí pro ni, ale... já za to nemůžu.“

„Já vím, neboj.“

Fóbie jsou potvory. „Svého“ člověka, kterého ovládnou, psychicky deptají, ničí, zesměšňují, ale i ohrožují, třeba infarktem.

Zajela jsem teda s vozíkem ke dřezu, a salát do něho vysypala. Pomalu, pečlivě jsem ho rozebírala na jednotlivé listy, důkladně je prohlédla a ještě důkladněji umyla pod tekoucí vodou.

V celém salátě jsem našla jednu jedinou malou housenku. Vložila jsem ji do připravené sklenice a tu pak pečlivě uzavřela.

Oblekla jsem si svetr a vestu, vzala uzavřenou sklenici a zamířila ke dveřím.

„Stůj!“ Zařvala na mě moje asistentka takovým hlasem, že jsem málem spadla z vozíku. „Promiň,“ omluvila se zápětí. „Kam... kam s ní jedeš?!“

„Jako vždy – vyvezu ji ven.“

„Kam ven?“ Zeptala se.

„Daleko,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Neboj, hodně daleko. Aspoň pro ni.“

„A tam?“ Její otázka mě trochu překvapila.

„No nic, vysypu ji a vrátím se.“

„Ty ji necháš žít?“ Ta hrůza v jejím hlase začínala nabírat na intenzitě. Jenom, aby mi tady nedostala hysterický záchvat, napadlo mě.

„Neboj,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Zavezu ji opravdu hodně, hodně daleko a pak rychle ujedu a pečlivě za sebou zavřu všechny dveře – od domu, od výtahu, i od bytu.“

„Ale když bude žít, může mě kdykoliv napadnout!“

Co teda? Co teď? Co mám udělat? – horečně jsem přemýšlela.

„Musíš ji zabít,“ rozhodla má asistentka.

„Já?“ Zděsila jsem se. „Dokáži zabít pouze komára, nebo mouchu. Jinak si pokaždé zabroukám píseň, kterou ve filmu „Trhák“ zpíval Juraj Kukura ... „nech brouka žít“....“

Zděšeně se na mě podívala: „Ale to je housenka!“

Viděla jsem, že chuděra asistentka začíná těžce dýchat a lapat po dechu, že situace je opravdu hodně vážná, že ji musím neprodleně ukončit.

„tak jo. Jenom klid, prosím tě. Běž na balkón, nedívej se, pouze zhluboka dýchej. Vyřídím ji, neboj.“

„Určitě?“

Přikývla jsem a v duchu jsem poprosila nebohou housenku za odpuštění.

Autor: Věra Schmidová | sobota 21.3.2015 18:44 | karma článku: 9.51 | přečteno: 680x

Další články blogera

Věra Schmidová

Jsou věci, které mi mozek nebere. O tom se nedá nenapsat.

Jednou z věcí, které mi mozek nebere, je lidské myšlení, přesněji myšlení některých lidí.. Před časem jsme vystupovali v jednom větším městě na Moravě v rámci francouzských dnů. Náš balet na vozíku měl takový úspěch

5.11.2015 v 17:29 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 736 | Diskuse

Věra Schmidová

Vozíčkářům se nemá ustupovat

Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry

7.10.2015 v 18:21 | Karma článku: 28.79 | Přečteno: 1248 | Diskuse

Věra Schmidová

Domů

Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře. „Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“ „Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“

4.10.2015 v 19:13 | Karma článku: 14.28 | Přečteno: 511 | Diskuse

Věra Schmidová

Flaška

Máme parádní balkon, možná spíš terasu, jedenáct metrů čtverečních, otočenou na západ V létě tam večer sedávám, medituji, někdy si dám poslední večerní kávu, jindy sklenku červeného. Zavřu oči a nemyslím na nic, snažím se úplně se

25.9.2015 v 17:22 | Karma článku: 12.46 | Přečteno: 457 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslav Kvapil

Homosexuální kontra tradiční rodiny a bonobové

V souvislosti s Prague Pride přišli odpůrci práva hlavně homosexuálů na zákonem zakotvenou „normální“ rodinu tradičně s tím, že by něco takového ohrozilo „tradiční rodinu“. A kde je řečeno, že tradiční rodina je to pravé ořechové?

16.8.2017 v 16:17 | Karma článku: 6.44 | Přečteno: 164 | Diskuse

Petr Karas

Ze všech národů máme ten nejvyvinutější smysl pro humor. Proto se neusmíváme.

Humoristy máme skvělé, nekonečné televizní medailony herců-humoristů jsou v televizi skoro každý den. Máme ohromný smysl pro humor a skvělé vtipy. Umíme se sami sobě smát, až padáme v divadlech ze židlí. Ale ulicí kráčíme chmurně.

16.8.2017 v 14:17 | Karma článku: 13.84 | Přečteno: 400 | Diskuse

Jan Klar

Správnej chlap nikdy nebrečí

Viktor se po dlouhá léta snažil, aby ze svého syna vychoval chlapa. Byl to přece jen jeho nejstarší kluk, který by měl jít v otcovských stopách. Na tom nemůže nic změnit žádný politický režim nebo nová doba.

16.8.2017 v 12:06 | Karma článku: 14.85 | Přečteno: 832 | Diskuse

Libuse Palkova

Život není peříčko

Život není snadný pro nikoho z nás, ale když přijde nemoc, opravdu vážná nemoc, může se stát, že člověk, i ten nejstatečnější, na chvilinku ztratí odvahu

16.8.2017 v 10:49 | Karma článku: 9.34 | Přečteno: 325 | Diskuse

Libuse Palkova

Kočka na střeše

O kočkách toho už bylo napsáno a řečeno tolik, že je těžké dodat cokoliv nového: Jsou milé, mazlivé, roztomilé, a když chtějí, tak to umí pořádně roztočit... A to platí jak o kočkách čtyřnohých, tak o těch dvounohých

15.8.2017 v 22:41 | Karma článku: 8.32 | Přečteno: 340 | Diskuse
Počet článků 81 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 908

Jmenuji se Věra Schmidová,

vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).

Více povídek najdete na veraschmidova.eu

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.