Když je deset schodů bezbariérový přístup, aneb Vysuň křídla a vzlétni

„Já vás pošlu na plicní,“ řekla mi obvodní lékařka, když jsem už po několikáté se k ní vrátila se stejným problémem.

„Prvně tam ale zavolám, jestli mají bezbariérový přístup.“ A už vytáčela číslo, dlouho debatovala, ptala se. Poté se slovy: „Prý tam je pár schodků, ale mají nájezd“, mi strčila do ruky doporučení. „Pouze si prý máte s sebou vzít někoho, kdo vás po tom nájezdu vytlačí.“

Protože do těchto končin nízkopodlažní autobus nejede, objednala jsem nám taxi.

Řidič se strašně divil, že já jedu na plicní. Brala jsem to jako kompliment. Asi vypadám dobře, zdravě. Ale pouze do chvíle, než nás vysadil před plícním oddělením. Ke dveřím vedlo deset vysokých a strmých schodů.

„Klid, sestřička tady odsud říkala, že tady mají nájezd.“

Vydaly jsme se teda nájezd hledat. Našly jsme pouze druhých deset stejně vysokých a strmých schodů, na kterých byly kolejničky pro kočárek.

V ten moment jsem pochopila řidičův údiv. Neměla to být lichotka, pouze údiv nad tím, že jako vozíčkář jdu tam, kde mají ke vchodu deset schodů.

Protože jsme jiný vstup nenašly, nezbylo mi nic jiné, než slézt z invalidního vozíku a plazit se s dopomocí asistentky těch deset schodů.

„Sestři,“ řekla jsem hned u okýnka. „Vy jste říkala, že tady máte sice pár schodků, ale nájezd.“

„Vždyť jo.“

„Myslíte těch deset vysokých a strmých schodů? A ty kolejničky pro kočárek? Já si tady přesednu na židli, naložte na vozík kolegyni a zkuste ji vytlačit.“

Sestřička vzala vozík a podívala se na kolegyni. Ta na ni vytřeštila oči:

„Zbláznila ses? Chceš mě zabít? Co myslíš, proč všechny matky sem nosí své děti v náručí a kočárky nechávají pod schody?“

Když neuspěla s pokusem, obrátila se na mě: „A nějaké zvedací zařízení ten váš vozík asi nemá, že?“