Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry
Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry vtláčet mezi první sedačky, aby se vůbec dala vrátit zpět plošina. Tady stačilo zajet rovno do „chlívečku“, zvednout dvě sklopná sedadla, aby mohl řidič vrátit plošinu na místo a jelo se.
Minule se vedle mě vtlačila starší paní a násilím sundávala sklopenou sedačku.
„To nepůjde, když jsem tady já,“ upozornila jsem ji.
„Tak se posuňte, já tady musím sedět.“
„Tady vedle máte volno,“ ukázala jsem na sedačku, která byla snad ani ne o půl metru dál.
„Ne, já musím sedět tady,“ trvala i nadále na svém.
„Ale já se nemám kam posunout,“ bránila jsem se. „Tady, na druhé straně jsem na doraz.“
Paní i přesto sklopila napůl sedadlo a váhou svých 120 kilo si na něj sedla. Zatrnulo mi, protože vlastně seděla na držáku mé stupačky. Plastovém.
„Pani,“ ještě pořád v klidu jsem se jí snažila vysvětlit situaci. „Já opravdu nemám kam uhnout a vy mi sedíte celou svojí vahou na plastovém držáku stupačky. Jestli se zlomí, budete ho platit.“
„Nic platit nebudu! A mně nevadí, že na něm sedím.“
Tím považovala rozhovor za skončený. Otočila se ke mně zády, vytáhla telefon a vesele se bavila.
Byla jsem v koncích. Čekala jsem na zázrak, nebo na zlomení úchytu stupačky. Na čelo mi začal vystupovat pot. Zachránil mě mladý muž, který vší silou zatlačil do opěry na opačné straně. Ta, naštěstí, byla trochu uvolněná a nedržela úplně pevně.
„Podařilo se o dva centimetry! Snad vám to pomůže.“
Pomohlo. Vozík jsem o ty dva centimetry pootočila a sedadlo i s dámou už nesedělo na mém držáku, ale tvrdě dopadlo na své místo. Korpulentní dáma se na mě vítězně podívala:
„No vidíte, že to jde!“ Zvolala. „Jenom se vám, vozíčkářům, nemůže pořád ustupovat!“
Poučena touto zkušeností jsem dnes zajela trochu dál a sedadlo tak úplně zablokovala. Opěra dnes totiž byla řádně dotažená a taky tady nebyl ten mladý muž, který by mě v případě nouze nejvyšší zachránil.
„Posuňte se,“ ozvalo se za mnou. „Já tady musím sedět.“
To snad není pravda! – blesklo mi hlavou.
„Bohužel nemůžu,“ řekla jsem klidně. „A ono to sedadlo se nedá použít ani tak, když jsem tady já.
„To už nechte na mě a posuňte se,“ trvala dáma na svém.
„To opravdu nejde, sedadlo se ani tak nedá sklopit. Už to mám vyzkoušené.“
„Vy jste teda ochotná!“ Dáma se vší silou opřela o můj vozík, že ho odtlačí. Ale zkuste pohnout sto třicetikilovým elektrickým vozíkem, na kterém ještě i někdo sedí. Nepovedlo se jí to.
„Tady vedle máte volno,“ ukázala jsem jí na vedlejší sedadlo.
„Já musím sedět tady!“ Trvala i nadále na svém.
Nevím sice proč, ale raději jsem mlčela. Dobře jsem udělala, její následující slova i tak stála za to:
„Ne dost, že dostanete vozíky, vy se i tak budete dál cpát do autobusu!“
