Trapas na entou

Občas se povede.

A ani invalidní vozík vás vůči trapasům imunním neudělá. Někdy právě naopak – dopomáhá k nim, přispívá. Jako v tomto mém případě.

Po dlouhém náročném dni plném stresu a shonu, ale bez jídla, jsem se rozhodla, že si objednám pizzu s donáškou až do domu. Moc často to nedělám, spíš výjimečně, ale byla jsem k smrti unavená a měla jsem šílenou chuť na teplou pizzu.

Když zazvonili, že už jsou tady, poprosila jsem je: „Až nahoru k bytu, prosím, jsem na vozíku.“

„Jistě, není problém.“ Ozvalo se v telefonu.

Přesedla jsem tedy na svůj invalidní vozík, vzala platební kartu, položila si ji na stehna a vší silou pádila ke dveřím. Už jsem myslela na krásně teplou, voňavou dobrotu, nedávala moc pozor, karta se začala podezřele pohybovat a já se moc snažila dojet rychle ke dveřím a kartu cestou neztratit. Jak bych ji dostala ze země? Chytla mě křeč a uvěznila kartu mezi stehny. Pořád dobrý, vydechla jsem. V tu chvíli ovšem karta zajela až na sedačku vozíku! A mě napadlo – co je horší? Karta na zemi, nebo na sedačce vozíku pod mým zadkem? Sama ji svými málo funkčními prsty nevytáhnu.

„Můžu vás poprosit o zaplacení?“ Slušně se zeptal mladý muž. Držel v ruce krabici s pizzou a koukal na mě.

„Jistě,“ usmála jsem se. „Ale musíte mi sáhnout mezi nohy.“ Jiné řešení, než aby vytáhl kartu on, jsem v tu chvíli neviděla.

Mladý muž polkl, až mu poskočil ohryzek: „Já … já … asi raději ne.“

„Jinak vám to nezaplatím.“ Trvala jsem na svém. „Až mi sáhnete mezi nohy. Já to s mými prsty pořádně nezvládnu.“

Celý rudý na mě vytřeštil oči. A mně to až teď došlo, co jsem vlastně řekla a jak. Nejraději bych se zahrabala aspoň dva metry pod zem.

„Ale ne,“ začala jsem rychle vysvětlovat a zachraňovat celou situaci. „Zapadla mi tam platební karta a nemůžu ji vytáhnout.“

Mladý muž si viditelně oddechl, dokonce se pousmál a zeptal se: „Jak? Kam mám sahat?“

Po chvíli vysvětlování a domlouvání zajel svými dlouhými prsty až na sedačku vozíku v oblasti mých kolen.

„Trochu výš,“ navigovala jsem ho. „Až pod stehna. Skoro až pod zadek.“

Chvíli šmátral, jezdil svými dlouhými prsty sem a tam, než konečně zvolal:

„Už ji mám!“ Na tváři se mu rozhostil vítězný úsměv.

Ale když trapas, tak pořádný.

V té chvíli se otevřely dveře vedlejšího bytu a soused vykoukl na chodbu.

Když viděl mladíkovy prsty mezi mými stehny, naše šťastné úsměvy, pohledem zhodnotil celou situaci a okomentoval ji slovy: „To jsou dnes služby! Co všechno si může člověk dnes objednat…“

Když zavíral dveře bytu, ještě dodal: „Ale na chodbě?! Taky jste mohli někam zalézt!“