Sen o lásce a tancování Letní povídka pro Víkend MF DNES

Sen o lásce a tancování Letní povídka pro Víkend MF DNES Sen o lásce a tancování Letní povídka pro Víkend MF DNES

Vznášela jsem se po tanečním parketu s lehkostí motýle, v nádherných šatech, jedna taneční kreace střídala druhou, můj taneční partner mě držel pevně a přitom lehce. Jeho ruce byly silné a něžné zároveň. Cítila jsem tu horkost z nich sálající, jak proniká do mého těla… Měl nádherné veliké modré oči a já se v nich viděla, já se v nich topila. A topila jsem se neskutečně ráda.  Ztichlým sálem zněla krásná melodie valčíku a já už  slyšela ten aplaus, ta slova obdivu. Následovalo objetí od mého partnera a krásný večer strávený s ním, v jeho společnosti, v jeho náruči … Byla jsem neskutečně šťastná. Jako vždy s tímto partnerem, jako vždy na tanečním parketu. To štěstí mě celou naplňovalo, to štěstí mě celou pohlcovalo.

„Kam hledíš, bábo?!“

Tato krutá slova se vůbec nehodila do mého krásného snu plného lásky a tance a donutila mě vrátit se do reality. Taneční parket zmizel, můj krásný taneční partner také, vše se rozplynulo, zmizelo v nenávratnu, vrátilo se do mých snů. Žáden aplaus, žádný krásný večer se nekonal. Vrátila jsem se teda, ač nerada, do kruté skutečnosti. Neměla jsem ráda tyhle návraty. Nu, co, život je už takový a člověk s tím nic nenadělá. Koukla jsem teda před sebe.

Jako vždy jsem seděla na invalidním vozíku a malý, asi čtyřletý kluk, stál přede mnou, ruce v bok a s bojovým výrazem v obličeji pokračoval:

„Přejela jsi žížalu! Jsi slepá? Na co myslíš?“

Kdybys ty věděl na  co myslím, napadlo mě, možná bys mi i záviděl. I když – tak malý kluk asi těžko. Ještě neví, co je to o něčem celé roky jenom snít.

Zohnul se ke kolu mého invalidního vozíku a opatrně žížalu seškrabal na zem: „No vždyť to říkám – úplně zdechlá. Chuděrka malá.“

Plný spravedlivého hněvu se zahleděl na mě: „A vůbec tě neomlouvá, že sedíš na vozíku, nemysli si! Jsi stejný vrah jako každý jiný!“

„Ale to nemohla být žížala,“ napadlo mě.

„Jsem možná malý, ale ne blbý!“ Zakřičel na mě. „Přece poznám žížalu!“

„Ale ty v létě nelezou po venku, jsou někde schované,“ trvala jsem na svém. „Kdo ví, co to  bylo za havěť.“

„To je jedno – žížala, nebo červ, nebo havěť, jsi vrah!“

Ani mi nedal šanci, abych se mohla nějak bránit. Po pravdě řečeno, asi bych ani nevěděla jak. Byl tak malý a tak roztomilý v tom svém spravedlivém hněvu.

„Mirku! Omluv se paní.“ Ozvalo se za mnou. „Má pravdu - žížaly doopravdy v létě nelezou po venku.“

„No jasně! Ona je vrah a já se mám omlouvat.“ Ten hněv, co z něho sršel byl opravdu veliký. „To je ta vaše dospělácká spravedlnost,“ dodal ještě.Ve snaze zmírnit jeho hněv jsem ze sebe vyrazila:

„Vzdávám se, zabij mě.“

Tato moje slova malého ochránce žížal opravdu odzbrojila. Chytil se za bradu a zamyslel se: „Pro tentokrát ti to ještě odpouštím, ale běda, jestli se to bude opakovat!“ Řekl výhružně.

„Nebude,“ řekla jsem, zvedla dva prsty k přísaze a otočila se k otcovi toho klučinu. V momentě, kdy jsem uviděla jeho oči mi úplně vypadlo z hlavy, co jsem mu vlastně chtěla říct. Byly to oči mého tanečního partnera z mého krásného snu plného lásky a tance. Velké a krásně modré. Úplně stejné jako v tom snu.

„A na taťku mi nehleď! Toho ti nedám!“ Vyjekl na mě klučina znovu.

„Škoda.“

„Cóóó?!“ Zařval a já si uvědomila, že jsem nahlas řekla něco, co mělo zůstat pouze v mých myšlenkách. Rychle jsem hledala nějakou výmluvu:

„Jen říkám, že je škoda, že takového taťku taky nemám. Já už nemám žádného. A to je škoda.“

„Aha.“ Zamyslel se a po chvíli pokračoval: „No jo, ale ty už jsi stará.“

„Mirku!“  Snažil se zarazit tyto úvahy jeho otec.

„Dyť je,“ nedal se klučina. „Je možná i tak stará jako ty.“

Zasmála jsem se: „Tak teď jste to dostal!“

Otec jen mávl rukou: „Já už jsem zvyklý. Ale vy…“

„Já už si pomalu zvykám taky,“ skočila jsem mu do řeči. Jaksi jsem tušila, že ten malý kluk mi jen tak pokoj nedá.

Opět jsem byla na tanečním parketu a můj partner už měl tentokrát celkem přesnou podobu. Vznášeli jsme se spolu jako dva motýli po rozkvetlé louce. Bylo mi krásně, bylo mi nádherně. Byla jsem opilá štěstím a láskou. Byl to krásný tanec a motýlí let současně.

„Stůj!“ Ozvalo se opět kousek přede mnou. „Stůj ty vrahu žížal!“

Ten klučina měl dar vytrhávat mě z těch krásných snů.

„Stůj!“ Vyzval mě znovu. „Musím ti zkontrolovat kola. A běda, jestli tam opět najdu nějakou mrtvolu!“

„Mám se bát?“ Zeptala jsem se. „Co mi uděláš?“

Zamyslel se. Důkladně si mě prohlídl od hlavy až k patě, než vynesl rozsudek:

„ Shodím tě z vozíku.“

Zasmála jsem se: „Ty, jo?“

Bojovně vystrčil bradu: „Normálka. Chceš to vidět?“

V té chvíli vypadal jako malý Bůh pomsty.

„Raději ne, bojím se,“ řekla jsem. „Ale já tě potom kousnu do zadku. V sebeobraně.“

„Fakt, jo?“ Zarazil se. „Kecáš. Řekni, že kecáš.“

„Fakt,“ přikývla jsem: „Nekecám. A představ si ty titulky v novinách – vozíčkářka v sebeobraně pokousala malého kluka - , nebo – vzteklá vozíčkářka pokousala dítě – .“

Prudce se ohradil: „Já nejsem dítě! Ani malý kluk!“

Pak se opět zamyslel: „Ale oni by mě tak asi nazvali, to máš pravdu.“ Po chvíli přemýšlení dodal: „A to by byla ostuda, to by se mi všichni smáli. Takže raději nic. Uzavřeme mír. Já tě nebudu shazovat z vozíku a ty mě nebudeš kousat.“

Souhlasila jsem. Jeho myšlenkové pochody a filosofické úvahy mě fascinovaly.

„Po kom to filozofování má?“ Zeptala jsem se jeho otce, který nás už chvíli poslouchal. Co mi odpověděl, netuším. Zatímco on povídal, já se topila v jeho očích a představovala si, jak se spolu vznášíme na tanečním parketu.

„A proč máš vůbec ten vozík?“ Zeptal se mě malý mudrlant – jak říkám, měl dar mě vytrhávat z mých krásných snů a představ.

„Jenda říkal, že proto, že se ti nechce chodit.“ Dodal ještě.

Zasmála jsem se. Toto by mě teda nikdy nenapadlo.

„On kecal, že?“

Přikývla jsem. Viditelně se mu ulevilo: „Já to věděl!“

Jeho odpověď mě mile překvapila.

„Nevěříš mi?“ Ohradil se dotčeně. „Fakt jsem to věděl. Zeptej se ho.“

Ani sama nevím proč, ale věřila jsem mu.

 O pár dní později jsem jela přeplněným městem. Napadlo mě, že jít na nákupy ve středu odpoledne, nebyl zrovna šťastný nápad. Všude plno lidí, musela jsem jet pomalu a kličkovat mezi nimi, obchody přeplněné, ale ne zbožím… Už – už jsem chtěla zajet k autobusové zastávce a vrátit se raději domů, když jsem zaslechla známý hlas malého klučiny, který mě neustále pronásledoval a kontroloval kvůli žížalám. Tentokrát ale nemluvil na mě.

Šel se svým otcem, mužem s těma nejkrásnějšíma očima.

Nechtěla jsem je poslouchat, ale ani jsem neměla chuť na filosofické úvahy. Tak jsem jen zpomalila a jela kousek za nimi. Jen mě napadlo, jestli vede své vážné debaty s otcem, kterého jsem si ztotožnila s tanečním partnerem z mých snů.

„Mirku, tobě se ta pani na vozíku líbí?“ Zeptal se otec chlapce a to mě šokovalo víc, než kdyby to bylo opačně.

Chlapec smysl této otázky nechápal stejně jako já. Podíval na otce.

„Ptám se, abych věděl, proč za ní pořád běháš, proč na ni čekáš, vyhlížíš ji.“

„Já musím. Kontroluji ji vozík.“

Teď nechápal pro změnu otec: „Proč? Co má s vozíkem?“

„S vozíkem nic. Já pouze musím kontrolovat její kola.“

„A co má teda s těmi koly? Jsou nějaká pokažená?“

„Ale ne. Zavraždila žížalu. Přejela ji. To přece víš.“

Tak teď to na mě prasklo! Zvědavě jsem čekala na reakci otce. Ta mě trochu překvapila. Teda po pravdě řečeno ne trochu, ale hodně.

„Od kdy jsi ty tak velkým ochráncem žížal, Mirku?“

„Normálka,“ ohradil se klučina. „Pořád.“

„Aha. A proč je teda napichuješ živé na háček a házíš do vody?“

Mirek se ohradil: „Já pouze přece jenom krmím ryby.“

„Aha,“ nedal se otec a pokračoval: „To je krmíš háčkem, který se v nich zasekne, abys je potom mohl vytáhnout ven z vody? Ještě mi řekni, že jim zachraňuješ život před utonutím.“

Na chvíli se odmlčeli a pro mě se stal celý rozhovor ještě víc zajímavý. Jela jsem teda pomalu a potichu za nimi. Tak klučina je rybář a mě tady pronásleduje kvůli jedné přejeté žížale!    Byla jsem zvědavá, čím se bude kluk bránit teď.

„Ne, to ne.“ Odpověděl po chvíli. „ Ryby se přece nemůžou utopit. Umí plavat a dýchají vodu.“

„Tak proč je teda chytáš? Víš, že jim vlastně způsobuješ bolest a smrt?“

Klučina jen pokrčil rameny: „Vím, ale v tomto případě se nedá nic dělat. Já ti totiž pomáhám nás dva živit! Zachraňuji nás před smrtí hladem.“

„A jinak? Líbila by se ti?“ Zeptal se ještě otec klučiny.