Občanská povinnost

Na odpolední procházce s pejskem se k nám přidala asi devítiletá slečna:

„To je Kubík, že?“

Přikývla jsem. Nedivila jsem se, že ho zná – poté, co byl v televizi, ho občas někdo poznal. Nebo podle fotky na obalu knížky. Jenom mě zarazilo, že Kubik na ni vycenil zuby. To normálně nedělal. Jedině pokud někdo sahal na můj vozík, nebo na mě (ale to už i útočil a teď pouze cenil zuby, zato škaredě). Rozhodla jsem se teda přijít tomu na kloub:

„Odkud znáš mého pejska?“

„Znám. On se vám včera ztratil, že? Utekl, že?“

Aha, došlo mi. „A tys ho někde viděla, nebo jsi viděla mě, jak ho hledám.“

Pokroutila hlavou: „Ani ne – vás jsem jenom slyšela. Ale Kubíka jsem viděla.“

Na chvíli se odmlčela, udělala přímo dramatickou pauzu, než pokračovala:

„Toulal se tady, přímo před obchodem. Nejprve se nechtěl nechat chytit. Ale asi měl už hlad, nalákala jsem ho na rohlík.“

Začínalo to být zajímavé: „Ano a dál?“

„No normálka – odchytla jsem ho a volala městskou policii, aby si ho odvezli.“

Zarazila jsem se: „A ty sis nevšimla, že má na krku známku se jménem a telefonem?“

„Ale samozřejmě, že jsem si všimla. Jinak bych přece nevěděla, že se jmenuje Kubik.“

No to je fakt, uvědomila jsem si.

„A proč jsi teda nevolala na to číslo na známce, ale jsi volala na policii?“ Nechápala jsem.

„To byla moje občanská povinnost!“ Řekla rázně.

„Ale když jsi slyšela,  že ho hledám, mohla jsi raději zavolat mně. I čokoládu bych ti za to dala.“

„Volat policii, to byla moje občanská povinnost, ale volat vám? Proč? A uplácet se nenechám.“ Řekla rázně a odběhla pryč.