Každé ráno pohladím budík

Cŕŕŕ…. Budík. Jako každé ráno. Potvora zvoní zrovna, když spím!

„Potvoro!“ Zaklela jsem „Zmlkni! Nebo tě vyhodím!“

Stejný scénář jako každé ráno.

Jenom tentokrát u toho byla moje babička.

„Proč to děláš?“ Zeptala se mě. „Proč jsi na něho tak zlá?“

„Nemá zvonit, když spím.“ Bránila jsem se.

„Proč?“ Nechápala. „Proč ho biješ a nadáváš mu? Vždyť jsi mu to sama poručila. A zato, že tě poslechl, že splnil tvůj rozkaz, mu nadáváš a jsi na něho zlá?“

„Ale…“ najednou jsem nevěděla co říct. Měla pravdu. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Ale něco na tom bude – sama jsem ho nastavila, natáhla – přikázala mu, aby ráno zvonil a vzbudil mě.

„Pokud budeš zlá na svoje věci, které ti slouží, brzy odejdou.“

Tak to už se mi zdálo moc.

„Věci přece nemají duši, emoce… jsou to jenom věci. Nic víc.“

„No jak myslíš.“ Babička už víc neřekla.

Naše debata tím skončila a já na ni zapomněla. Až do chvíle, než jsem kdesi vyslechla zajímavou debatu dvou automechaniků, že nejvíc k nim vozí auta na opravu vzteklí a zlí lidi, neustále autu nadávají, kopou do něho… a že kdyby byli ti automechanici auty těchto pánů, také by raději byli pořád v opravě, kde jsou na ně lidi hodní.

V duchu jsem se pousmála: „mluvíte jako moje babička. Kdyby to bylo tak…“

Když měla babička osmdesát, koupila jsem jí nové rádio.

„Proč?“ Nechápala. „Já přece rádio mám a hraje.“

„Ale je už staré, škaredé, tady odřené, tady slepované.“ Namítala jsem.

„No a?“ Pořád nechápala babička. „To ho mám vyhodit jenom proto, že je staré a tobě se zdá škaredé? Za všechny ty roky, co mi věrně sloužilo, ho mám teď vyhodit jenom proto, že je staré?“ Na chvíli se odmlčela, než mě zasáhla: „To ty mě taky chceš vyhodit jenom proto, že jsem stará?“

„To není fér, babi,“ bránila jsem se. „Ty jsi moje milovaná babička, tebe bych nikdy nevyměnila. A to je pouze věc, s tím to nemůžeš srovnávat.“

„A co pejska? Už je starý, máš ho třináct let – taky ho chceš vyhodit?“

„To je fakt něco jiného – on je živý tvor. A rádio je pouze věc.“

Vzdychla si: „no jak myslíš. Ale svoje rádio si nech a já si nechám to svoje.“ Na chvíli se zamyslela: „A víš ty co? Vyzkoušej to – buď hodná na svoje věci, měj je ráda a uvidíš, že ti budou dlouho dobře sloužit.“

I když jsem se tenkrát v duchu pousmála, zkusila jsem to. Jako první „pokusný králík“ bylo moje autíčko (tady jsem se ani přemáhat nemusela, milovala jsem ho). Hladila jsem ho, po každé jízdě mu poděkovala. Po pár měsících klesla spotřeba o litr a já začala pochybovat o svém zdravém rozumu. To přece musí být pouze náhoda. Nebo špatné měření.

Poté mi autíčko věrně, bez jediné opravy sloužilo 13 let, než jsem ho ještě prodala stejně praštěnému kamarádovi, který ho miloval možná i víc než já. A autíčko s jednou malou opravou se dožilo dvaceti let. Kolik má ještě před sebou, nevím. Zatím jezdí.

Také jsem radikálně změnila svůj postoj k mému noťásku. Pokud jsem se s ním hádala a nadávala mu, několikrát předstíral i modrou smrt a vypínal se. Od té doby, co ho hladím, poděkuji mu (nesmějte se!) je úplně perfektní. Trpělivě snáší všechny moje přehmaty a kopance, pouze se občas zastaví a zeptá se: „opravdu chcete… /smazat…opravit…opustit…)

Prostě – babička má vždy pravdu!