Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chovejme se jako prasata

15. 12. 2014 21:07:00
To není ironická poznámka, ani překlep. Hned vysvětlím – nedávno jsem četla velmi zajímavý článek o pohřebním rituálu prasat. Prase, když ucítí, že se blíží jeho konec, odejde bokem od stáda a lehne si. Nejstarší samice přijde k němu, ohodnotí situaci, vrátí se ke své skupině a rozdělí úkoly.

To není ironická poznámka, ani překlep. Hned vysvětlím – nedávno jsem četla velmi zajímavý článek o pohřebním rituálu prasat. Prase, když ucítí, že se blíží jeho konec, odejde bokem od stáda a lehne si. Nejstarší samice přijde k němu, ohodnotí situaci, vrátí se ke své skupině a rozdělí úkoly. Od té chvíle vždy jedno z prasat ze stáda přijde za umírajícím a lehne si na celé hodiny k němu. Poté ho přijde vystřídat jiné prase. Takto drží stráž a dělají umírajícímu společnost i několik dní.

Dokonce ani po smrti ho hned neopustí, ještě několik dní jsou s ním a při něm. Má to obrovský význam a smysl, který asi pochopí jen ten, kdo něco podobného zažil.

Když jsem byla zdravá a pracovala jsem v nemocnici, zdálo se mi úplně normální, že člověk, který umíral, ležel sám v nemocnici, oddělen plentami, aby „měl své soukromí, svůj klid“. Dnes vím, že to bylo proto, abychom ho my, ostatní, zdraví, neviděli, aby nebyl s námi, abychom byli my od smrti co nejdál. Abychom my měli klid.

Jak sobecké! Tenkrát mi to, stejně jako spoustě jiných lidí, tak nepřipadalo.

Pak jsem se ale najednou ocitla na opačné straně, na straně osamoceného umírajícího a ouha!, všechno bylo najednou úplně jinak. Vůbec jsem netoužila po samotě, nepotřebovala jsem klid a ticho na umírání, potřebovala jsem někoho, nějakou duši nablízku. Pán Bůh se slitoval a dal mi ji.

Na pokoji ARO, kam mě odvezli, byl pouze jeden pacient, starší pán po infarktu.

„Sestři, co mi to vezete za společnost?“ Zeptal se pan H.

„Ta vám moc společnosti nenadělá, každou chvíli nás tady všechny opustí.“ Odpověděla sestřička a začala stavět okolo mé postele stěnu. Pan H se zahleděl na tvář umírající pacientky: „Jako bych ji už někdy viděl.“

„Ano, je to možné,“ odvětila sestra. „Pracovala tady u nás jako rehabilitační sestra.“

„Věruška!“ Zvolal pan H.

„Ano,“ přikývla sestra. „Vy jste ji znal?“

„Znal? Ona mě postavila na nohy před dvěma lety, ona mě vrátila do života!“ Zahleděl se prosebně na službukonající sestru: „Nedávejte mezi nás tu zástěnu. Přisahám vám, že si budeme jenom povídat.“

„Ta vám už toho moc neřekne.“

Ale přece jen v oblasti hlavy zástěnu nedala.

Pan H. sedával celé dni na posteli, svoji ruku měl položenou na mojí a celé hodiny mi vyprávěl o tom, kdo je, kde jsme se setkali, jak jsem mu tenkrát pomohla a jak věřil tomu, že mu i teď pomůžu. Že se těšil na naše setkání, ale že mělo vypadat úplně jinak. Povídal mi o tom, kolik lidí mě tady na tomto světě čeká, kolik lidí mě tady potřebuje, kolika lidem tady, na tomto světě ještě musím pomoct. I jemu.

Celé dni mě prosil, abych se vrátila, abych otevřela oči, abych začala sama dýchat a vykašlala se na přístroje, abych se vrátila do života. Nechtělo se mi, vůbec se mi nechtělo se vrátit, ale chtěla jsem mu udělat radost, když tam byl tak dlouho se mnou, chtěla jsem jenom otevřít oči. Kvůli němu. Nakonec se mi to povedlo. Bohužel v den, kdy pan H. oči zavřel.

Ale nechci tady zase popisovat svoje zážitky, dávám to pouze jako příklad – kdyby se pan H. zachoval jako každý jiný člověk a nechal mě samotnou, brzy bych tento svět opustila. Jenže on věděl, on se zachoval, jak příroda káže – neopustil umírajícího, byl se mnou, mluvil na mě, volal mě zpět, dával mi sílu. Možná mi dal i všechnu svoji sílu, nevím. Možná zemřel proto, že už mu žádná síla pro jeho vlastní život nezbyla. Nevím. Ale vím, proč se zvířata v posledních chvílích navzájem neopouštějí.

Měli bychom si od nich brát příklad.

Autor: Věra Schmidová | pondělí 15.12.2014 21:07 | karma článku: 31.82 | přečteno: 1493x

Další články blogera

Věra Schmidová

Jsou věci, které mi mozek nebere. O tom se nedá nenapsat.

Jednou z věcí, které mi mozek nebere, je lidské myšlení, přesněji myšlení některých lidí.. Před časem jsme vystupovali v jednom větším městě na Moravě v rámci francouzských dnů. Náš balet na vozíku měl takový úspěch

5.11.2015 v 17:29 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 740 | Diskuse

Věra Schmidová

Vozíčkářům se nemá ustupovat

Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry

7.10.2015 v 18:21 | Karma článku: 28.79 | Přečteno: 1251 | Diskuse

Věra Schmidová

Domů

Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře. „Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“ „Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“

4.10.2015 v 19:13 | Karma článku: 14.28 | Přečteno: 512 | Diskuse

Věra Schmidová

Flaška

Máme parádní balkon, možná spíš terasu, jedenáct metrů čtverečních, otočenou na západ V létě tam večer sedávám, medituji, někdy si dám poslední večerní kávu, jindy sklenku červeného. Zavřu oči a nemyslím na nic, snažím se úplně se

25.9.2015 v 17:22 | Karma článku: 12.46 | Přečteno: 459 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Eva Sádecká

Sláva koncům

Většinou se oslavují nové začátky. Kdo ale oslavuje konce vztahů, zaměstnání, situací, které už dávno nevyhovují? Dokážeme je naplno procítit a jít dál?

21.10.2017 v 20:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 28 | Diskuse

Jana Slaninová

Po volbách jako po bitvě

Vítězný ryk neb smutek, černý flór. A čerň tiskařská má hody. Internet se může strhat, jak data sviští sem a tam.

21.10.2017 v 10:44 | Karma článku: 11.31 | Přečteno: 340 | Diskuse

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 15.19 | Přečteno: 603 | Diskuse

Filip Vajdík

Manipulace: Věru musíš dát karmu tomuto článku

Věru, ti kteří kliknou na tento článek, můžou očekávat šťastné zítřky. Je ale potřeba pevně věřit tomu, co je v něm napsáno.

21.10.2017 v 1:43 | Karma článku: 7.22 | Přečteno: 237 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

Volby do parlamentu 1920/24

18. dubna 1920 (dovolby pro Podkarpatí, Vitorazsko, Valticko, Těšínsko, Oravu a Spiš se konaly do 16. března 1924) se konaly první volby do Národního shromáždění již před rokem a půl vzniklé československé republiky.

20.10.2017 v 20:42 | Karma článku: 9.46 | Přečteno: 372 | Diskuse
Počet článků 81 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 911

Jmenuji se Věra Schmidová,

vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).

Více povídek najdete na veraschmidova.eu



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.