Chovejme se jako prasata
To není ironická poznámka, ani překlep. Hned vysvětlím – nedávno jsem četla velmi zajímavý článek o pohřebním rituálu prasat. Prase, když ucítí, že se blíží jeho konec, odejde bokem od stáda a lehne si. Nejstarší samice přijde k němu, ohodnotí situaci, vrátí se ke své skupině a rozdělí úkoly. Od té chvíle vždy jedno z prasat ze stáda přijde za umírajícím a lehne si na celé hodiny k němu. Poté ho přijde vystřídat jiné prase. Takto drží stráž a dělají umírajícímu společnost i několik dní.
Dokonce ani po smrti ho hned neopustí, ještě několik dní jsou s ním a při něm. Má to obrovský význam a smysl, který asi pochopí jen ten, kdo něco podobného zažil.
Když jsem byla zdravá a pracovala jsem v nemocnici, zdálo se mi úplně normální, že člověk, který umíral, ležel sám v nemocnici, oddělen plentami, aby „měl své soukromí, svůj klid“. Dnes vím, že to bylo proto, abychom ho my, ostatní, zdraví, neviděli, aby nebyl s námi, abychom byli my od smrti co nejdál. Abychom my měli klid.
Jak sobecké! Tenkrát mi to, stejně jako spoustě jiných lidí, tak nepřipadalo.
Pak jsem se ale najednou ocitla na opačné straně, na straně osamoceného umírajícího a ouha!, všechno bylo najednou úplně jinak. Vůbec jsem netoužila po samotě, nepotřebovala jsem klid a ticho na umírání, potřebovala jsem někoho, nějakou duši nablízku. Pán Bůh se slitoval a dal mi ji.
Na pokoji ARO, kam mě odvezli, byl pouze jeden pacient, starší pán po infarktu.
„Sestři, co mi to vezete za společnost?“ Zeptal se pan H.
„Ta vám moc společnosti nenadělá, každou chvíli nás tady všechny opustí.“ Odpověděla sestřička a začala stavět okolo mé postele stěnu. Pan H se zahleděl na tvář umírající pacientky: „Jako bych ji už někdy viděl.“
„Ano, je to možné,“ odvětila sestra. „Pracovala tady u nás jako rehabilitační sestra.“
„Věruška!“ Zvolal pan H.
„Ano,“ přikývla sestra. „Vy jste ji znal?“
„Znal? Ona mě postavila na nohy před dvěma lety, ona mě vrátila do života!“ Zahleděl se prosebně na službukonající sestru: „Nedávejte mezi nás tu zástěnu. Přisahám vám, že si budeme jenom povídat.“
„Ta vám už toho moc neřekne.“
Ale přece jen v oblasti hlavy zástěnu nedala.
Pan H. sedával celé dni na posteli, svoji ruku měl položenou na mojí a celé hodiny mi vyprávěl o tom, kdo je, kde jsme se setkali, jak jsem mu tenkrát pomohla a jak věřil tomu, že mu i teď pomůžu. Že se těšil na naše setkání, ale že mělo vypadat úplně jinak. Povídal mi o tom, kolik lidí mě tady na tomto světě čeká, kolik lidí mě tady potřebuje, kolika lidem tady, na tomto světě ještě musím pomoct. I jemu.
Celé dni mě prosil, abych se vrátila, abych otevřela oči, abych začala sama dýchat a vykašlala se na přístroje, abych se vrátila do života. Nechtělo se mi, vůbec se mi nechtělo se vrátit, ale chtěla jsem mu udělat radost, když tam byl tak dlouho se mnou, chtěla jsem jenom otevřít oči. Kvůli němu. Nakonec se mi to povedlo. Bohužel v den, kdy pan H. oči zavřel.
Ale nechci tady zase popisovat svoje zážitky, dávám to pouze jako příklad – kdyby se pan H. zachoval jako každý jiný člověk a nechal mě samotnou, brzy bych tento svět opustila. Jenže on věděl, on se zachoval, jak příroda káže – neopustil umírajícího, byl se mnou, mluvil na mě, volal mě zpět, dával mi sílu. Možná mi dal i všechnu svoji sílu, nevím. Možná zemřel proto, že už mu žádná síla pro jeho vlastní život nezbyla. Nevím. Ale vím, proč se zvířata v posledních chvílích navzájem neopouštějí.
Měli bychom si od nich brát příklad.
Věra Schmidová
Cedulka
Nechám si vyrobit cedulku s nápisem POUZE NECHODÍM JINAK JSEM NORMÁLNÍ Jinak totiž už fakt nevím, jak podobné situace řešit bez újmy na psychickém zdraví.
Věra Schmidová
Je zajímavé, co všechno dokáže fonendoskop
Když jsem před třiceti lety studovala na vyšší odborné zdravotnické škole, používali jsme fonendoskop pouze na poslech práce srdce, plic, dýchání, a ještě při měření tlaku. Toť vše. Víc nás neučili, na nic jiného se fonendoskop
Věra Schmidová
I to je život
Jistě znáte ty nové autobusy MHD, které mají „chlíveček“ pro kočárek a „chlíveček“ pro invalidní vozík. Pokud je člověk na mechanickém vozíku, nebo menším elektrickém, je to fajn. Nacouvá si do chlívečku,
Věra Schmidová
Trapas na entou
Občas se povede. A ani invalidní vozík vás vůči trapasům imunním neudělá. Někdy právě naopak – dopomáhá k nim, přispívá. Jako v tomto mém případě. Po dlouhém náročném dni plném stresu a shonu, ale bez jídla, jsem se rozhodla, že si
Věra Schmidová
Jak česká pošta (ne)doručuje balíky
Nevím, jaké máte s českou poštou zkušenosti Vy, já čím dál, tím horší. Jsem na invalidním vozíku a můj manžel také. Z toho důvodu raději nakupujeme přes internet. Jednak je to pohodlnější – nemusíme se zdlouhavě oblékat,
Věra Schmidová
Sláva vlastní blbosti
Jako hodně lidí na vozíku, i já mám mimo jiné částečně ochrnuté i trupové svalstvo. V praxi to vypadá asi tak, že se na vozíku můžu kousek předklonit, i trochu uklonit. Pokud to ovšem přeženu, složím se k zemi a už se nezvednu.
Věra Schmidová
Jsem potvora, vím
Stála jsem na jedné straně pultu, slečna prodavačka na druhé. „Dobrý den,“ řekla jsem s úsměvem. Nic. Asi mě neslyšela. Narovnala jsem se teda na vozíku a přidala na intenzitě hlasu: „dobrý den!“ Zase nic. Asi je zamyšlená,
Věra Schmidová
Já si nestěžovala
Minule jsem psala o řidičovi autobusu, který mě odmítl vzít jenom proto, že prší. Někdo by si mohl myslet, že jako vozíčkářka mám pouze špatné zkušenosti s řidiči autobusů. Opak je pravdou.
Věra Schmidová
Zázvorovo-slivovicová pralinka
Začátkem zimy mi moje známá přinesla malou, asi deci a půl lahvičku: „Je to nastrouhaný zázvor zalitý slivovicí. Hodně silný, buď víc než opatrná. Ale až někdy zmrzneš na kost, zachrání tě.“
Věra Schmidová
Déšť jako vážný důvod
Když se člověk vrací po týdenním pobytu z nemocnice, většinou s sebou pláštěnku nemá. A proto, že jsem odkázaná na veliký elektrický invalidní vozík, ani žádná sanitka mě nenaloží.
Věra Schmidová
Myslíte si, že dva úplně cizí lidé nemůžou mít stejnou mailovou adresu?
Taky jsem si to dlouho myslela. Až se mi začaly stávat divné věci, že mi volali známí, proč jim píši takové kraviny, nebo proč jim nadávám do debilů a prý, že jim mám dát konečně pokoj.
Věra Schmidová
Jsou věci, které mi mozek nebere. O tom se nedá nenapsat.
Jednou z věcí, které mi mozek nebere, je lidské myšlení, přesněji myšlení některých lidí.. Před časem jsme vystupovali v jednom větším městě na Moravě v rámci francouzských dnů. Náš balet na vozíku měl takový úspěch
Věra Schmidová
Vozíčkářům se nemá ustupovat
Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry
Věra Schmidová
Domů
Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře. „Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“ „Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“
Věra Schmidová
Flaška
Máme parádní balkon, možná spíš terasu, jedenáct metrů čtverečních, otočenou na západ V létě tam večer sedávám, medituji, někdy si dám poslední večerní kávu, jindy sklenku červeného. Zavřu oči a nemyslím na nic, snažím se úplně se
Věra Schmidová
Co tady blbnete?
Byla jsem objednaná na klasickou kontrolu do nemocnice. Přijela jsem na svém invalidním vozíku ke dveřím, když najednou přede mě vyskočil maskovaný muž: „Stůjte! Sem nesmíte! A vůbec – jak jste se dostala až sem?“
Věra Schmidová
Když je deset schodů bezbariérový přístup, aneb Vysuň křídla a vzlétni
„Já vás pošlu na plicní,“ řekla mi obvodní lékařka, když jsem už po několikáté se k ní vrátila se stejným problémem. „Prvně tam ale zavolám, jestli mají bezbariérový přístup.“ A už vytáčela číslo, dlouho debatovala, ptala se. Poté se slovy: „Prý tam je pár schodků, ale mají nájezd“, mi strčila do ruky doporučení. „Pouze si prý máte s sebou vzít někoho, kdo vás po tom nájezdu vytlačí.“
Věra Schmidová
Hlavně, že tam je, ne?
V mnoha městech chtějí zpřístupnit přepravu MHD i lidem na invalidním vozíku a tak se čím dál, tím častěji objevují nízkopodlažní autobusy a tramvaje. S radostí je vítají i maminky s kočárky, starší lidé, nebo lidé o berlích, nebo třeba jen s kufry či taškami... Tyhle vozy nemají schody, ale jsou vybaveny nájezdovou rampu, která je normálně součástí snížené podlahy a pouze v případě potřeby ji řidič vyklopí ven, člověk na invalidním vozíku najede dovnitř a řidič poté rampu zase sklopí dovnitř, na podlahu vozu a jede se. Výborný vynález a sláva tomu, kdo ho vymyslel. Občas ale někdo udělá nějakou inovaci, nějaký zlepšovák a to pak potom stojí za to.
Věra Schmidová
Jak se dostávají vozíčkáři po půlnoci domů
Rozhodně nepatřím k těm, kdo si myslí, že mu, jako vozíčkářovi, všichni ubližují a ani k těm, kteří naopak zastávají názor, že lidem na vozíku se vždy musí hned všechno splnit a udělat. Ne.
Věra Schmidová
Moje první jarní mrtvola
Na jaře se (asi jako každý) s radostí vrhám na zelený salát. Po té dlouhé zimě bez zeleně ho s radostí vítám Proto když jsem uviděla na trhu první salát, byl můj. S obrovskou radostí jsem ho okamžitě odvezla domů a i s taškou podala asistentce: „uděláme si salát!“ Okamžitě hodila tašku do dřezu a utekla na druhý konec bytu: „Ne, prosím!“ V hlase měla hrůzu.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 92
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 967x
vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).
Více povídek najdete na veraschmidova.eu