Četla jsem a slyšela jsem o více případech, kdy po úrazu mozku člověk ztratil paměť, ale nikde jsem se nedočetla, jak se paměť vrací. Co člověk prožívá? Co mu pomáhá? Ani v žádné knize jsem nic nenašla, závěrečné zkoušky z neurologie mi nic o tom neřekly, práce na neurologickém oddělení také ne.
Četla jsem a slyšela jsem o více případech, kdy po úrazu mozku člověk ztratil paměť, ale nikde jsem se nedočetla, jak se paměť vrací. Co člověk prožívá? Co mu pomáhá? Ani v žádné knize jsem nic nenašla, závěrečné zkoušky z neurologie mi nic o tom neřekly, práce na neurologickém oddělení také ne.
Škoda, velice mě to zajímá. A to z toho důvodu, že sama jsem měla těžkou ztrátu paměti.
Když jsem se po šesti týdnech v kómatu probrala, nevěděla jsem vůbec nic (nejen to, kde jsem a proč, ale ani kdo jsem). Byl to strašně zvláštní pocit. Připadala jsem si celá bílá a hlavně – v hlavě jsem měla bílo. Ne jako sníh, spíš taková trošku smetanová bílá. Nikde nic, jenom jsem byla celá bílá, ve mně bylo bílo. Velice zvláštní.
Každý den mě v nemocnici navštěvovala moje sestra, no a protože věděla, že jsem předtím závodně tancovala a milovala jsem rock, nosila s sebou magnetofon a pouštěla mi „moji hudbu“. Každý den, celé hodiny (na ARO jsem tenkrát byla sama, hudba zněla potichu, spíš jen do mého ucha).
Pak to přišlo – při poslouchání hudby se mi najednou někde v hloubce, v hlavě, utvořila malinká bublinka, která postupně stoupala k povrchu a rostla. Na povrchu, na „hladině“ se ještě chvíli zdržela a pak buď praskla, nebo se opět stáhla, zmenšila a klesala zpět do nitra, do hloubky.
Pokud praskla, objevila se nějaká myšlenka, nějaká malinká vzpomínka, třeba jak se jmenuji, jindy zase kde jsem…
Pokud bublinka nepraskla, stáhla se a klesla zpět, nestalo se nic.
Pak jsem jednou mojí sestře celá šťastná a patřičně hrdá řekla, že už vím, kdo jsem, že už jsem si vzpomněla. Byl to pro ni šok a asi nejhorší zážitek života, když jsem se jí přiznala, že sice už vím, jak se jmenuji, ale netuším, kdo je ona.
Od té doby za mnou chodila na celé hodiny, pouštěla mi hudbu a povídala o sobě, o své rodině, o našich rodičích, o mě, o mojí práci, o rehabilitaci, o tanci, lyžování, prostě všechno, co o mě věděla.
Píši o tom proto, že se mě na to už ptalo hodně lidí, ale taky proto, že doufám, že někoho inspiruji k napsání jeho zkušeností a zážitků se ztrátou paměti a vzpomínáním si.
