Není to zas tak dávno, co jsme byli Československo. Bez mezery, bez pomlčky. Jeden stát, sice dva jazyky (čeština a slovenština). V Čechách se mluvilo česky a občas i slovensky, na Slovensku se mluvilo slovensky a občas i česky. Československá televize vysílala filmy české, i filmy slovenské, český moderátor mluvil česky i na Slovensku, slovenský slovensky i v Čechách. Žádné překládání, ani titulky nebylo potřeba. Všichni všem rozuměli a bylo to úplně normální.
Není to zas tak dávno, co jsme byli Československo. Bez mezery, bez pomlčky. Jeden stát, sice dva jazyky (čeština a slovenština). V Čechách se mluvilo česky a občas i slovensky, na Slovensku se mluvilo slovensky a občas i česky. Československá televize vysílala filmy české, i filmy slovenské, český moderátor mluvil česky i na Slovensku, slovenský slovensky i v Čechách. Žádné překládání, ani titulky nebylo potřeba. Všichni všem rozuměli a bylo to úplně normální.
Československý rozhlas vysílala jak česky, tak slovensky a poslouchali ho jak Češi, tak Slováci.
Pak přišlo rozdělení, dva státy. Někomu bylo smutno, někdo se radoval. Český rozhlas a česká televize vysíkají česky, slovenský slovensky.
Ale má to i svoje výhody – při hokeji Česko – Slovensko vždy vyhrají naši (ať jedni, nebo druzí, já pořád všechny vnímám jako „naši“).
Pak se ale stane tohle:
Přítelkyně ze Slovenska k nám přijela na návštěvu zrovna, když se tady zastavila tříletá holčička od sousedky.
„Ako sa voláš?“ Zeptala se jí moje přítelkyně.
Holčička se na ni nechápavě podívala, pak se otočila ke mně s otázkou: „Co ta teta chce? Já nikoho nevolám.“
Nejprve jsem nevěděla, jestli se zasmát. Smutek ale zvítězil. Za chvíli budeme potřebovat česko – slovenský slovník.
