Domů

4. 10. 2015 19:13:17
Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře. „Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“ „Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“

Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře.

„Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“

„Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“ Urychleně jsem si lehla na zem a opřela nohy o zeď. Jsem zdravotník a vím, že se blíží oběhový kolaps, vím co to je a co to obnáší. Než omdlít a tvrdě se sklátit k zemi, raději se sama uložím a vyčkám. To bylo poslední, co jsem si uvědomila.

Když se mi nakonec přece jen podařilo opět otevřít oči, na hodinách bylo o dvě hodiny víc a nade mnou se skláněl manžel:

„Je ti líp? Spala jsi tak tvrdě...“

„Já nevím.“ Něco pořád nebylo v pořádku. Věděla jsem, že to říkám já a přesto jsem viděla na zemi ležet tělo, které to říkalo a já byla Bůh ví kde.

„To je divné.“ Opět – říkala jsem to já. Pořád jsem ležela na zemi a mluvila. Aspoň jsem měla ten pocit. Zároveň jsem ale jaksi shora viděla ležet na zemi tělo, které mluvilo.

„Co se to děje? Kde jsem? Která jsem já?“

Vůbec jsem nechápala, co se stalo a co se to děje teď.

Zkusila jsem si sednout na vozík a zajet na záchod. Všechno šlo, ale zároveň to bylo tak zvláštně jiné. Vše jsem prožívala, vnímala, ale zároveň, současně, jsem se na to všechno dívala odněkud shora a netýkalo se mě to. Slyšela jsem, co mluví to tělo, nechápala jsem a netušila, proč říká to, co říká a co mu jde, tomu tělu tam dolu.

Raději jsem si opět rychle lehla na zem.

Za chvíli už jsem zase byla v tom těle, cítila chlad od země, cítila bolest, jak jsem se kousla do ruky, abych se vzpamatovala. Na chvíli to pomohlo.

„Která vlastně jsem já? A budu zase někdy jedna? Proč se to stalo? A co vlastně se to stalo? Proč jsem tady dvakrát?“

Milion otázek a vůbec žádná odpověď.

„To není schizofrenie,“ uklidňovala jsem se. „Nejsem dvě osoby. Mám pouze jedno tělo a půl duše v něm a půl duše mimo. Asi proto, že jako duše se chci vrátit Domů, ke svému Nebeskému Otci a přitom vím, že mám tady, na zemi, ještě nějaké povinnosti.“

Byla jsem z toho úplně mimo a netušila, co dál a co bude.

„Mám tě zavést do nemocnice?“ Zeptal se mě manžel.

„A co jim řekneš? Že jsem uvízla někde na půl cestě?“ Zeptala jsem se.

Uvědomila jsem si, že to musím začít řešit, protože stav se neměnil a mně to už přestávalo být příjemné. Mluvit a nevědět co a proč, vše vidět ze dvou stran, ze dvou úhlů, přemýšlet tak a současně přesně opačně – začínalo to být na psychiatra, na blázinec. A taky nepříjemné.

Moc jsem to tady, na zemi, chtěla opustit, odejít dobrovolně a plná radosti z tohoto světa a vrátit se tam, kde už jsem jednou měla to štěstí nakouknout. Těšila jsem se na ten návrat, moc jsem si ho přála, moc jsem po něm toužila. To pochopí jen ten, kdo dostal tu krásnou možnost tam, za hranici nenávratna, nakouknout.

V poslední chvíli jsem si vzpomněla na moji maminku, kterou bych tady, na této zemi, zanechala v slzách, na její bolest a taky na mého pejska, který stál nade mnou a zoufale mi olizoval tvář.

Najednou mi ho také přišlo líto, jak moc se snaží o můj návrat.
Tak jsem se rozhodla nechat vše na Pánu Bohu a začala jsem se modlit: ...“ne má, ale Tvá vůle ať se stane...“

Opět se se mnou všechno zatočilo, úplně strašně. Všemi směry současně. Měla jsem pocit, že se mé tělo trhá na milion kousků, letí miliony směry pryč a zase zpět a lepí se, jedna část vráží do druhé... pata do hlavy... oko do kolena... strašné, bomba v hlavě... napětí... křik... pláč... řev... tlak... výbuch!... Pak už jen ticho. Tma. Nic. Prázdno.

A dál už jen tma a ticho a tma a ticho.

Nevím, jak dlouho.

Vlhko a chlad na tváři – to bylo první, co jsem v tom tichu a v té tmě začala vnímat.

A smutné kňourání, možná pláč, nevím. A zase vlhko na tváři. Asi něčí jazyk s prosbou „otevři oči, vrať se, prober se“. Ještě jsem chvíli váhala – mám?

To naléhání ale bylo veliké.

Tak jo – otevřela jsem oči. Pořád jsem ležela na zemi.

„Ty jsi tak tvrdě spala, až se mi zdálo, že ani nedýcháš. Už je ti líp?“ Manžel se nade mě skláněl a evidentně nic nechápal. Stejně jako já.

Jenom můj pejsek lítal radostně kolem a šťastně vrtěl ocáskem.

Autor: Věra Schmidová | neděle 4.10.2015 19:13 | karma článku: 15.12 | přečteno: 539x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 12.24 | Přečteno: 125 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 280 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.53 | Přečteno: 484 | Diskuse
Počet článků 92 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 967

Jmenuji se Věra Schmidová,

vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).

Více povídek najdete na veraschmidova.eu

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...