Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Domů

4. 10. 2015 19:13:17
Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře. „Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“ „Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“

Najednou se mi začala točit hlava a všechno kolem se houpalo, horší jak na lodi za silné bouře.

„Co je?“ Zeptal se mě manžel. „Jsi strašně bílá a lítají ti oči.“

„Já nevím.“ Přiznala jsem se. „ Je mi hodně blbě.“ Urychleně jsem si lehla na zem a opřela nohy o zeď. Jsem zdravotník a vím, že se blíží oběhový kolaps, vím co to je a co to obnáší. Než omdlít a tvrdě se sklátit k zemi, raději se sama uložím a vyčkám. To bylo poslední, co jsem si uvědomila.

Když se mi nakonec přece jen podařilo opět otevřít oči, na hodinách bylo o dvě hodiny víc a nade mnou se skláněl manžel:

„Je ti líp? Spala jsi tak tvrdě...“

„Já nevím.“ Něco pořád nebylo v pořádku. Věděla jsem, že to říkám já a přesto jsem viděla na zemi ležet tělo, které to říkalo a já byla Bůh ví kde.

„To je divné.“ Opět – říkala jsem to já. Pořád jsem ležela na zemi a mluvila. Aspoň jsem měla ten pocit. Zároveň jsem ale jaksi shora viděla ležet na zemi tělo, které mluvilo.

„Co se to děje? Kde jsem? Která jsem já?“

Vůbec jsem nechápala, co se stalo a co se to děje teď.

Zkusila jsem si sednout na vozík a zajet na záchod. Všechno šlo, ale zároveň to bylo tak zvláštně jiné. Vše jsem prožívala, vnímala, ale zároveň, současně, jsem se na to všechno dívala odněkud shora a netýkalo se mě to. Slyšela jsem, co mluví to tělo, nechápala jsem a netušila, proč říká to, co říká a co mu jde, tomu tělu tam dolu.

Raději jsem si opět rychle lehla na zem.

Za chvíli už jsem zase byla v tom těle, cítila chlad od země, cítila bolest, jak jsem se kousla do ruky, abych se vzpamatovala. Na chvíli to pomohlo.

„Která vlastně jsem já? A budu zase někdy jedna? Proč se to stalo? A co vlastně se to stalo? Proč jsem tady dvakrát?“

Milion otázek a vůbec žádná odpověď.

„To není schizofrenie,“ uklidňovala jsem se. „Nejsem dvě osoby. Mám pouze jedno tělo a půl duše v něm a půl duše mimo. Asi proto, že jako duše se chci vrátit Domů, ke svému Nebeskému Otci a přitom vím, že mám tady, na zemi, ještě nějaké povinnosti.“

Byla jsem z toho úplně mimo a netušila, co dál a co bude.

„Mám tě zavést do nemocnice?“ Zeptal se mě manžel.

„A co jim řekneš? Že jsem uvízla někde na půl cestě?“ Zeptala jsem se.

Uvědomila jsem si, že to musím začít řešit, protože stav se neměnil a mně to už přestávalo být příjemné. Mluvit a nevědět co a proč, vše vidět ze dvou stran, ze dvou úhlů, přemýšlet tak a současně přesně opačně – začínalo to být na psychiatra, na blázinec. A taky nepříjemné.

Moc jsem to tady, na zemi, chtěla opustit, odejít dobrovolně a plná radosti z tohoto světa a vrátit se tam, kde už jsem jednou měla to štěstí nakouknout. Těšila jsem se na ten návrat, moc jsem si ho přála, moc jsem po něm toužila. To pochopí jen ten, kdo dostal tu krásnou možnost tam, za hranici nenávratna, nakouknout.

V poslední chvíli jsem si vzpomněla na moji maminku, kterou bych tady, na této zemi, zanechala v slzách, na její bolest a taky na mého pejska, který stál nade mnou a zoufale mi olizoval tvář.

Najednou mi ho také přišlo líto, jak moc se snaží o můj návrat.
Tak jsem se rozhodla nechat vše na Pánu Bohu a začala jsem se modlit: ...“ne má, ale Tvá vůle ať se stane...“

Opět se se mnou všechno zatočilo, úplně strašně. Všemi směry současně. Měla jsem pocit, že se mé tělo trhá na milion kousků, letí miliony směry pryč a zase zpět a lepí se, jedna část vráží do druhé... pata do hlavy... oko do kolena... strašné, bomba v hlavě... napětí... křik... pláč... řev... tlak... výbuch!... Pak už jen ticho. Tma. Nic. Prázdno.

A dál už jen tma a ticho a tma a ticho.

Nevím, jak dlouho.

Vlhko a chlad na tváři – to bylo první, co jsem v tom tichu a v té tmě začala vnímat.

A smutné kňourání, možná pláč, nevím. A zase vlhko na tváři. Asi něčí jazyk s prosbou „otevři oči, vrať se, prober se“. Ještě jsem chvíli váhala – mám?

To naléhání ale bylo veliké.

Tak jo – otevřela jsem oči. Pořád jsem ležela na zemi.

„Ty jsi tak tvrdě spala, až se mi zdálo, že ani nedýcháš. Už je ti líp?“ Manžel se nade mě skláněl a evidentně nic nechápal. Stejně jako já.

Jenom můj pejsek lítal radostně kolem a šťastně vrtěl ocáskem.

Autor: Věra Schmidová | neděle 4.10.2015 19:13 | karma článku: 14.28 | přečteno: 512x

Další články blogera

Věra Schmidová

Jsou věci, které mi mozek nebere. O tom se nedá nenapsat.

Jednou z věcí, které mi mozek nebere, je lidské myšlení, přesněji myšlení některých lidí.. Před časem jsme vystupovali v jednom větším městě na Moravě v rámci francouzských dnů. Náš balet na vozíku měl takový úspěch

5.11.2015 v 17:29 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 740 | Diskuse

Věra Schmidová

Vozíčkářům se nemá ustupovat

Když u nás vyměnili autobus, který rozváží pacienty po nemocnici, říkala jsem si „hurá!“ Dveře širší, plošina šla bez problémů ven i dovnitř a co jsem ocenila nejvíc, že po najetí do autobusu jsem se nemusela pracně a na milimetry

7.10.2015 v 18:21 | Karma článku: 28.79 | Přečteno: 1251 | Diskuse

Věra Schmidová

Flaška

Máme parádní balkon, možná spíš terasu, jedenáct metrů čtverečních, otočenou na západ V létě tam večer sedávám, medituji, někdy si dám poslední večerní kávu, jindy sklenku červeného. Zavřu oči a nemyslím na nic, snažím se úplně se

25.9.2015 v 17:22 | Karma článku: 12.46 | Přečteno: 459 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Eva Sádecká

Sláva koncům

Většinou se oslavují nové začátky. Kdo ale oslavuje konce vztahů, zaměstnání, situací, které už dávno nevyhovují? Dokážeme je naplno procítit a jít dál?

21.10.2017 v 20:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 28 | Diskuse

Jana Slaninová

Po volbách jako po bitvě

Vítězný ryk neb smutek, černý flór. A čerň tiskařská má hody. Internet se může strhat, jak data sviští sem a tam.

21.10.2017 v 10:44 | Karma článku: 11.31 | Přečteno: 340 | Diskuse

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 15.19 | Přečteno: 603 | Diskuse

Filip Vajdík

Manipulace: Věru musíš dát karmu tomuto článku

Věru, ti kteří kliknou na tento článek, můžou očekávat šťastné zítřky. Je ale potřeba pevně věřit tomu, co je v něm napsáno.

21.10.2017 v 1:43 | Karma článku: 7.22 | Přečteno: 237 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

Volby do parlamentu 1920/24

18. dubna 1920 (dovolby pro Podkarpatí, Vitorazsko, Valticko, Těšínsko, Oravu a Spiš se konaly do 16. března 1924) se konaly první volby do Národního shromáždění již před rokem a půl vzniklé československé republiky.

20.10.2017 v 20:42 | Karma článku: 9.46 | Přečteno: 372 | Diskuse
Počet článků 81 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 911

Jmenuji se Věra Schmidová,

vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).

Více povídek najdete na veraschmidova.eu



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.