Mašerem proti své vůli

Musher je člověk, který řídí psí spřežení. Letí spolu po zasněžených pláních a užívají si zimy. Pejsky miluji a jako zdravá jsem strávila na sněhu každou volnou chvilku. Proto se ráda na tyhle závody dívám. Pokud tam náhodou byl i Argo, můj krásný veliký vlčák ležel vedle mě a po očku sledoval závody se mnou, jestli tam není někdo z kamarádů. Aspoň jsem si to, já bláhová, myslela. On však nenápadně sbíral inspiraci k zimním hrám a radovánkám.

O tom mě přesvědčil hned, jak uhodily první velké mrazy a venku napadla kopa sněhu. Když jsme vyrazili s Argem ven, vodítko jsem si jako vždy omotala kolem zápěstí a se slovy: „Argo, pomalu!“ jsem vyjela na svém invalidním vozíku z domu ven. Argo se zastavil, rozhlédl se po té krásné bílé nadílce a inspirován tím, co viděl v televizi, vyrazil kupředu nejrychleji, jak dovedl. Můj malý, lehký vozík letěl po zledovatělém chodníku za ním neuvěřitelnou rychlostí. Vodítko omotané okolo zápěstí pustit nešlo, tak mi nezbývalo nic jiného, než křičet ze všech sil: „Prosím z cesty! Prosím pozor! Nemůžu zastavit!“ Lidi, naštěstí, uskakovali a s hrůzou v očích hleděli co se to kolem nich řítí – obrovský pes a blázen vozíčkář. Tak jsme asi museli vypadat.

„Argo! Argo stůj!“ volala jsem. Marně. Asi ohluchl, napadlo mě. Nebo zdivočel. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jak tahle zběsilá jízda skončí.

„Argo, prosím!“ Už jsem byla zoufalá, slzy na krajíčku a tak jsem začala svého psa prosit! Kupodivu to zabralo. Argo zvyklý pouze na příkazy byl asi šokován tím, že ho jeho paní prosí, prudce zabrzdil a na místě zastavil. Jenže zákony fyziky jsou neúprosné –  vozík i se mnou pokračoval v zběsilém letu po zledovatělém chodníku dál. Naše úlohy se v tu chvíli vyměnily – teď jsem tahala chudáka Arga za sebou já. Moc se mu to však nelíbilo. Nemohl s tím ale, stejně jako já před chvílí, vůbec nic dělat.

Kdo ví, jak a kdy by naše zdivočelá jízda skončila, kdyby se nám do cesty nepostavila hromada sněhu, kterou někdo odhrnul z cesty zrovna na konec chodníku po kterém jsme letěli. Naštěstí se jednalo o krásný čerstvě napadaný a shrnutý prašan. Vletěla jsem do něj jako do peřiny a chudák Argo, pořád ještě přivázaný k mému zápěstí, vedle mě.

Když jsme se společnými silami navzájem vyhrabali ven a já se zase usadila na svůj vozík, chvíli jsme na sebe mlčky hleděli.Viděla jsem hrůzu v očích kolemjdoucích lidí, kteří by mi možná i rádi pomohli, ale nebyli si jisti, jestli nejsme nějaké zdivočelé zimní příšery.

Zpětně jsem si představila celou situaci a začala se s chutí smát. A Argo se mnou, protože i psi se dovedou smát a mají smysl pro humor.