Razítka dávají moc

„Pevné nervy vám přeji,“ řekl technik a  strčil mi do ruky papíry k vyřízení nového elektrického vozíku. Nechápala jsem. Vozík mi po sedmi letech vyřadili bez problémů, teď už jenom pár razítek od lékařů.

. Z toho jsem strach neměla, už sedm let je navštěvuji vždy a pouze na elektrickém vozíku a všichni ví, že bez něho bych se k nim ani nedostala. Tak je snad logické, že mi papíry k novému vozíku (když už mi starý dosloužil), potvrdí. Jde přece pouze o kus za kus. A chci pouze potvrdit svůj zdravotní stav a schopnost řídit elektrický vozík.

 Protože můj oční lékař skončil a odstěhoval se kdo ví kam, vzala jsem do rukou zlaté stránky, telefon, sedla k internetu a pustila se do zjišťování, kam se jako vozíčkář dostanu a kde ještě nové pacienty přijímají.

Reakce a odpovědi sester na  druhém konci byly různé: „běžte tam, kde vám to potvrzovali poprvé. Že pán doktor se odstěhoval? No tak to máte smůlu.“ Konec. Položila.

Další: „Žádné potvrzení vám nedám! Proč? Prostě nedám!“ Konec. Upozorňuji, že jsem ho nechtěla jen tak, ale po řádném zaregistrování se a vyšetření.

Zkusila jsem to teda z opačného konce a začala jsem vysvětlovat, že nemám žádného očního lékaře, tudíž se chci zaregistrovat , nechat se vyšetřit a potom potvrdit papíry, že můžu řídit elektrický vozík… „Zaplatíte 500 korun a ani tak vám možná nic nepotvrdím, nebo potvrdím třeba za rok, ještě nevím.“ Konec.

Zkusila jsem dál, tentokrát osobně. Tady mě v podstatě sestřička ani nepustila ke slovu a hned mi začala držet přednášku o tom, jak to, že jedu sama na vozíku, že nesmím jezdit sama. Snažila jsem se jí vysvětlit, že i po úrazu jsem normální, jenom díky částečnému ochrnutí některých mimických svalů trochu hůř mluvím. Přikývla a mluvila pořád dokola, že nesmím jezdit sama. Že jsem nebezpečná pro všechny okolo. Mluvila pořádně nahlas, aby ji slyšeli všichni v čekárně. Jak se lidé po mě dívali a že brali rychle děti na klín, si asi umíte představit.

Tak jsem to tentokrát vzdala já a  se slzami v očích odjela domů.

Za dva dni plná síly a odhodlání vyrazila jsem pro změnu pro svalový test. Právě jsem ukončila dvouměsíční rehabilitaci, kterou absolvuji každým rokem na stejném rehabilitačním oddělení, tak to nebude problém, domnívala jsem se. Aspoň tady.

„Já nemám čas, to musíte za sestřičkou na kineziologii.“ Uslyšela jsem jako první odpověď na svou žádost o svalový test. Tak jsem vyrazila za druhou sestrou.

„Ale to musíte zpět, to vám musí udělat sestra co vás cvičila.“

„Přehazujete si mě jako horký brambor,“ bránila jsem se. „Proč?“

Odkázali mě na doktora. Pokus to byl dobrý, ale nevyšel jim. Vím totiž, že svalový test vždy dělá rehabka, nikdy ne doktor. Tak mě pro změnu poslali na ambulanci, kde se mě chtěli zbavit tím, že na to potřebuji spoustu papírů.

„Všechny mám.“ Řekla jsem s úsměvem.

„Kdo vám je dal? To musí být speciální, s potvrzením mnoha lékařů.“

„ Potvrzení od doktorů vyřizuji.“.

Tak mi dali termín za tři týdny. Až prý aspoň nějaké razítko budu mít. Ale kde ho vzít, když nikdo nechce začít? I když nechápu proč, když už sedm let jezdím pouze na elektrickém vozíku a všichni to vědí.

Jen můj neurolog nad těmito reakcemi nevěřícně kroutil hlavou a bez problémů mi jak diagnosu, tak moji schopnost řídit další elektrický vozík potvrdil. a prolomil tak pověstnou smůlu – na rehabilitaci mi svalový test udělali s úsměvem, našla jsem oční, která mě vlídně přijala, vyšetřila, potvrdila… Jenom to chtělo to první razítko!