O čem sníš

„Letos ti dám k vánocům ten nejkrásnější dárek,“ začal Jiří.

Zdeňka se usmála. Co by to tak mohlo být? – problesklo jí hlavou.

„Něco, o čem jsi už přestala snít. Splním ti tvé největší přání.“

Znělo to zajímavě, ale o jejím největším přání nemohl ani tušit – o malém domečku plném zvedáků, kamer, elektroniky a dálkového ovládání, aby mohla být aspoň trochu soběstačná. O trávníku za domem, kde by byli aspoň tří psi… O tom všem přece nemohl Jiří ani tušit, nikdy mu o tom neříkala, nikdy před ním o tomto svém jediném velkém snu nemluvila.

„Přemýšlíš.“ Ještě chvíli ji nechával v napětí. „Vím, po čem tajně toužíš i když jsi mi to nikdy neřekla.“

„Jsi moc hodný, pozorný, vnímavý, ale tohle vědět nemůžeš,“ zaprotestovala.

Zasmál se: „Ale jdi, ty..“ pohladil ji po tváři. „Už mi není dvacet, aby mě to nenapadlo.“ Sedl si naproti ní a přitáhl si její invalidní vozík blíž k sobě. Objal ji, políbil do vlasů a tiše zašeptal:

„Zítra… ne, zítra budeme balit … pozítří přijedu i s autem, naložím tě i s věcmi a přestěhuji tě.“

Zalapala po dechu – jak to mohl vědět? Ne, nemohl, to je blbost. A takový domeček se přece nedává k vánocům! Ani když je malý. To je nějaký omyl. Tak se pro jistotu zeptala:

„A kam mě chceš přestěhovat?“

„No k nám přece.“

Zarazila se. Odtáhla hlavu a zahleděla se mu do očí.

„K vám?“ Zopakovala.

„Ano, maminka o tom ví a souhlasí s tím.“

„Ale…“ zaprotestovala. Ani nevěděla co říct. Sice se spolu přátelili už pár měsíců, zašli spolu na kafe, povídali si u vína, chodili do kina, na výlety, telefonovali si … ale to bylo tak všechno. O nějakém spolužití nepadla ani zmínka, natož aby spolu bydleli, ani k nějakému tělesnému kontaktu zatím nedošlo…

„Proč?“ Vykoktala ze sebe. „Proč si myslíš, že právě o tomto sním.“ Upřesnila svůj dotaz.

„Vrátíš se do normálního domu, mezi normální lidi.“

To ji vyrazilo dech.

„Ale já mám svůj byt, žiji v normální bytovce…“

Mávl rukou: „Prosím tě! Žiješ mezi…“

„Mlč!“ Teď mu rázně skočila do řeči ona. „Je to úplně normální bytovka a žijí v ní úplně normální lidé. A když tomu nerozumíš, je to tvůj problém.“ Nadechla se a pokračovala: „Jak sis mohl myslet, že se mi tady nelíbí, že nejsem tady spokojena?“

„Normálně,“ teď nechápal zase Jiří. „Myslel jsem, že se chceš vrátit mezi lidi…“

„Mlč! I tohle jsou úplně normální lidé.“

Na chvíli zavládlo trapné ticho.

„Já jsem tě pouze chtěl vzít zpět mezi lidi.“

„Mlč!“ Řekla rázně. „A nech si už ty svoje pitomé poznámky o „normálnosti“. V takovém případě ani já nejsem ve tvých očích normální. Pokud toto měl být ten můj tajný sen … absolutně mě neznáš, nerozumíš mi.“

Chvíli se jí díval do očí. Věřil, že je sklopí a zasmějou se spolu, jak ho nachytala. Mýlil se – tvrdě mu hleděla do očí a on pochopil – nebyl to vtip, myslí to vážně. Vstal.

„To se ani neomluvíš?“ Zeptala se ho.

Otočil se a nechápavě se na ni podíval: „Já?“

Zajela ke dveřím a otevřela je: „Vypadni! Tohle je zase můj dárek k vánocům pro tebe.“