Sestřička, já a IQ

Když jsem projížděla okolo ordinace, sestřička zrovna vycházela ven:

„Jak to, že zase jedete sama?“ Pustila se hned do mě. „Už jsem vám přece říkala, že sama jezdit nesmíte, že jste nebezpečná všem kolem.“ A říkala to opět pěkně nahlas, asi aby vyděsila všechny lidi v čekárně. Tentokrát jsem se nedala a také pěkně nahlas jsem odpověděla:

„Sestři, já jsem postižená na nohy a ne na hlavu. To, že nemůžu chodit ještě neznamená, že nemůžu myslet a tudíž jezdit sama.“

Pokrčila rameny: „Když myslíte,“ řekla sarkasticky.

Tak to už bylo i na mě moc. Vypěnila jsem: „Jako zdravotní sestra byste měla vědět dvě věci: - ne každý, kdo sedí na invalidním vozíku je i mentálně postižený a druhá věc – pokud bych byla mentálně postižená, tak mi elektrický vozík nikdo nedá. Než ho dostanu, musím absolvovat hromadu lékařských vyšetření a mimo jiné i vyšetření odborným psychologem, nebo psychiatrem, jestli jsem schopná ovládat elektrický vozík a jestli můžu jezdit mezi lidi a po komunikaci. Jinak by mi žádná pojišťovna totiž elektrický vozík nedala.“ A teď jsem si já neodpustila ještě i poznámku: „To vy nevíte?“

Podívala se na mě a vytáhla do tvrdého boje: „A to vám dělali i IQ?“

„Ano, dělali“

„Tak kolik?“ Zeptala se zvědavě. Když jsem jí to řekla, ještě se zajímala, kdo že mi ho dělal, kde a kdy. Potom zmizela v ordinaci. A to udělala velice dobře, protože mě přepadla neodolatelná touha kousnout ji (když ji pro svůj handicap nemůžu nakopat). Tak jsem raději v duchu počítala do dvaceti, abych se uklidnila.

Už jsem se chystala na odjezd, když opět vyšla z ordinace a zahleděla se na mě:

„Paní doktorka říkala, že nekecáte.“

Nevím, asi to měla být omluva.