Čím dřív, tím líp

Tuhle větu jistě slyšela velká část lidí po úraze. Často od lékařů, často od známých.

„Čím dřív pochopíš, že už se v životě nepostavíš na nohy, tím pro tebe líp.“

Prý dobrá rada! Ani si neuvědomují, co tím ale způsobují, co vše tím pokazí.

Je totiž dokázáno, že po úrazu nastává proces regenerace, ještě chvíli poraněná nervová vlákna rostou, snaží se o regeneraci. Chvíli. U někoho krátce, u někoho trochu déle. Vidět to podle toho, že někomu se stav po úraze trochu zlepší, někomu vůbec.

Záleží na tom, jak a kolik člověk cvičí, rehabilituje, jak intenzivně, jak dlouho…

Pokud člověku po úraze hned vtloukáme do hlavy, že už se nikdy na nohy nepostaví a ať to konečně pochopí… jak to dopadne? Člověk přestane cvičit, nebo aspoň v cvičení výrazně poleví, přestane se snažit, někdo upadne v depresi, v beznaděj (a to je asi nejhorší kombinace). Vždyť proč, na co – stejně se už v životě na nohy nepostavím…

Pokud ale člověk věří, doufá, tak se snaží se, bojuje, zkouší, učí se... Nejde o to tvrdit takovému člověku, že to zas bude dobré… NE! To v žádném případě! Ale vysvětlit mu – nic není úplně ztraceno, pokud budeš tvrdě makat, cvičit, hodně se toho může ještě změnit. Člověk si v této situaci a v této chvíli totiž vůbec neuvědomuje, že každá maličkost, kterou se teď naučí, bude po čase jeho velké plus, velké usnadnění…

Když někomu dokonce vezmete víru v život – pokud i ten nejhůře postižený člověk chce žít, nikdo nemá právo mu tu chuť a víru v další život brát. Stává se totiž, že takového člověka pošlou domů umřít, jenom proto, že podle lékařských výsledků by měl umřít. Proč, pokud ten člověk chce žít? Neuvědomují si, že pokud vezmou člověku naději, víru, vezmou mu všechno.