Jsou věci, které mi mozek nebere. O tom se nedá nenapsat.

Jednou z věcí, které mi mozek nebere, je lidské myšlení, přesněji myšlení některých lidí.. Před časem jsme vystupovali v jednom větším městě na Moravě v rámci francouzských dnů. Náš balet na vozíku měl takový úspěch

Před časem jsme vystupovali v jednom větším městě na Moravě v rámci francouzských dnů. Náš balet na vozíku měl takový úspěch, že nás pozvali na jejich raut do blízké restaurace. Vedlo do ní 12 schodů, ale to beru – v čase domlouvání a zařizování nemohli vědět, že to dopadne pozváním vozíčkářů na raut. Ale organizátoři byli vstřícní a ochotní, nabídli pomoc a my s sebou měli dva mladé silné zdravé muže. Vynesli nás. Stejně jsme na vozících byli jenom tři. Nebyl to problém.

Pohoda, dobrý.

Před odchodem domů jsem potřebovala využít WC.

„Máme tady i pro vozíčkáře,“ hrdě mi oznámila pořadatelka.

Překvapilo mě to - restaurace, do které vedou schody má WC pro vozíčkáře? Když mi  ukázala na 8 schodů vedoucích k vozíčkářskému WC, zeptala jsem se:

„A kde máte výtah?“

„Nemáme.“

„Aha, je tam plošina?“

„Není.“

„To je snad vtip, ne?“ Ozval se za mnou úplně neznámý pán. Nabídl pomoc (ještě, že existují ochotní a chápající lidé).

„Raději na vás počkám,“ řekl nám nahoře, „Jak byste se dostaly dolů?“

Otevřela jsem dveře vozíčkářského WC.  Co jsem viděla? Vysavač, kýble, smetáky, hadry, toaletní papíry, ubrousky… Možná někde za tím a pod tou haldou bylo WC, nevím. Díky tomu, že mám malinký, dětský vozík v pohodě projedu šedesátkami dveřmi, jenom jsem je za sebou nemohla zavřít. Ale vozík mě kryl.

Tak už chápete, proč mi mozek nebere některé myšlenky a nápady některých lidí?

Jenom škoda, že jsme neměly s sebou fotoaparát, takto tomu spousta lidí nebude věřit.

A já se ani nedivím. Asi jim to taky mozek nebude brat.