Zázvorovo-slivovicová pralinka

Začátkem zimy mi moje známá přinesla malou, asi deci a půl lahvičku:

„Je to nastrouhaný zázvor zalitý slivovicí. Hodně silný, buď víc než opatrná. Ale až někdy zmrzneš na kost, zachrání tě.“

Protože alkohol zrovna v oblibě nemám, odložila jsem skleničku na poličku, kde na ni sedal prach.

Koncem zimy jsem byla s pejskem venku dost dlouho, protože snědl kosti a ty ne a ne vyjít z něho ven.

Foukal dosti silný ledový vítr a já se domů vrátila zmrzlá na kost. Přemýšlela jsem, jak rozmrznout, když mi do očí padla lahvička se zázvorem a já se rozhodla ten zázrak vyzkoušet. Otevřela jsem skleničku, přiložila k ústům a nebýt té pitomé souhry náhod …

V té chvíli jsem dostala křeče do ruky, která držela otevřenou lahvičku u mých úst. Ta se díky tomu převrátila a já měla v ústech asi půl deci slivovice s nastrouhaným zázvorem. V té samé chvíli se mi chtělo kýchnout a já se zhluboka nadechla! A, samozřejmě, vdechla asi půl deci slivovice s nastrouhaným zázvorem! Oheň! Hrůza! Zbytek lahvičky jsem na sebe vylila v záchvatu šíleného kašle. Slivovice se zázvorem opouštěly mé plíce všemi otvory – ústy v šíleném kašli, nosem za neuvěřitelného pálení a určitě i očima, protože i ty slzy pálily jako žhavá magma.  A pokoušelo se to mi i propálit zevnitř ušní bubínky a tryskat ušima ven.

Tak jsem seděla na vozíku, celá mokrá od slivovice a posypaná nastrouhaným zázvorem, všude plno papírových kapesníků a ubrousků od slivovice.

Aby toho všeho nebylo málo, v tu chvíli ještě zazvonil pošťák. Ve dveřích nasál těžký slivovicový vzduch, uviděl moje hrůzou zježené vlasy, červené oči, červený nos, já mokrá a posypaná zázvorem. Jen se usmál a spiklenecky na mě mrkl: „Položím vám to sem a podepíši to za vás.“ Nečekal na odpověď a zavřel za sebou dveře.

Takovouto blbou shodu náhod nevymyslíš.